Občas nás dostanou do kouta, z kterého se většinou dostaneme, ale pochopít, proč jsme se do něj dostali, se nám stejně nepodaří 🙂
Na tu příhodu jsem si vzpomněla zase dnes při čtení Bářina dialogu, a později při poněkud beznadějném dialogu Christabel s dcerou:-). Stala se nedávno.
To takhle jednou, naychystala jsem Čaky hromádku oblečení čítající svetr, kalhoty, tričko, kalhotky, k hromádce ji posadila a vydala pokyn " Obleč se !" a šla si po svých.
Když jsem se po pár minutách vrátila, koukám, svlíknutá Čaky stojí nad hromádkou a tváří se zoufale.
"Co se děje, pročpak se neoblíkáš?" ptám se překvapeně
Čaky začíná fňukat, ale dál stojí bezradně nad hromádkou oblečení.
" ČAKY, OBLÍKEJ SE, NEBO BUBU!"
Čaky začíná nad svou hromádkou vzlykat.
Sedám si vedle hromádky " Nebreč a řekni mi, co se děje!"
" Ty ponožky……" vzlyká Čaky
" CO ty ponožky? Co je s nima, vždyť jsou čisté!"
" Ale nic v nich není!" vzlyká velmi hlasitě Čaky
Koukám jako blázen, na ty ponožky …" Jak v nich nic není? Co by mělo být v ponožkách? Dej do nich nožky a něco v nich bude! a dělej, když je tam nedáš, pořád v nich nic nebude !"
" Nemůžu, nic v nich není!" stále vzlyká Čaky a stojí jako měkké I
Pak následuje pár minut mého prohlížení ponožek v kterých nic není, doprovázených Čakynými hlasitými vzlyky.
Pak to vzdávám, zvedám se, přináším némlich ty samé ponožky, jen v jiné barvě, taky v nich nic není " A mohla by sis oblíct tyhle ponožky??"
Čaky přikyvuje, sedá si a oblíká si nove přinesené ponožky, pak kalhotky, tričko, kalhoty……, usměje se na mne a řekne " Ještě učesat!"
"Co musí být v ponožkách, aby se daly oblíct??" ptám se cestou
Jde vedle mne, drží se mě za ruku, usměje se, ale neodpoví.
A tak dál nevím, proč se nedají oblíct ponožky v kterých nic není.