Nebo by mě poslali k psychiatrovi.
Zrovna dneska mi přišel dopis revizního lékaře, který nejen, že potvrdil verdikt toho loňského, ale ještě mi připsal tolik dalších nemocí, které vůbec netuším co znamenají, natož, že je mám. Četla jsem to všechno Čaky a ta pravila ” Oni si tě asi spletli s nějakou jinou bábou!”. No rozhodně bych si měla lehnout a připažit.
To bych ráda, ale mám ty bojovky!
Co přijel jUnínek, máme trochu problémy, jUnínka nesnáší jUráš a snaží se ho ze všech sil ukopat, což by asi nemusel být problém, protože jUráš je dvojnásobně velký, široký, těžký i bystrozraký, a jUnínek se brání po svém, přeskakuje ohrady a včera se mu to málem stalo osudným.
V 10 jsem se na ně šla kouknout, pak v 11, všechno se zdálo OK, koně rovnoměrně rozprostřené po ohradě, vyzobávali zbytky trávy a nezlobili.
Když jsem vyšla ve 12, u domečku stála Abbka, Pepíno a jUráš, jUnínek nikde, až pak sem ho zahlédla na poli u silnice. Klasika, já v pantoflích, županu, bez telefonu a cigaret, odemkla jsem jednu branku, protáhla se pod kůly druhé části ohrady a mazala pro koně, naštěstí semnou šel ochotně, ovšem museli jsme k druhé brance u lesa, protože od té, kterou jsem přiběhla, nás dělila ta dřevěná ohrada a kůň si neumí kleknout a podlézt. Dojdeme tedy k druhé brance, a ouha, visací zámek zamknutý a klíč nikde.
Vypustím všechny další peripetie trvající cca hodinu, i to, jak jsem si všimla, že jUnínek krvácí z nohy a v první chvíli usoudila, že si tu nohu nad kopytem prostě urval, abych v druhé chvíli zjistila, že si ji skoro urval o něco výš. Vypustím i návštěvu veterináře, i fakt, že jsem tu od včerejšího rána až do dnešního podvečera byla úplně sama, a plynule se přesunu do dnešního rána.
V půl 8mé jsem nakrmila všechny ostatní bestie a šla za jUnínkem, otevřu dveře do boxu, kůň stojí na 3 nohách a ta zavázaná je oteklá nad i pod obvazem a třese se mu jak osika. Snažím se koně dostat ven, ale ani se na těch 3 nehne. Jdu volat veterináři a ten mi klade velmi záludné otázky, například, jestli má tu nohu horkou, a pak mi radí, abych mu sundala ten fáč.
Jdu zpět k JUnínkovi, stále stojí na 3 a noha se mu stále klepe, já se taky klepu, koně moc dobře neznám, vůbec netuším co udělá, když mu na tu nohu sáhnu. Veterinář mu včera do huby nasadil “fajfku” aby ho nekopl.
Jenže jUnínek vypadá nešťastně a noha se klepe moc ( k Abbyně nebo Pepínovi bych do boxu nikdy nešla) a tak jdu dovnitř, chvíi ho hladím a pak jdu osahat tu nohu, pravda, je trochu teplá a hodně uškrcená a tak jdu pro nůžky, a s nůžkama pod koně a pak jsem tam několik minut než odmotám asi 10 metrů nesmyslného fáče.
Vpodvečer přijela Jana, koně jsme vytáhly ven, nohu jsme omyly, vydezinfikovaly, převázaly a koně zastrčily zpět.
Šla jsem se na něj podívat ve 20 hodin, ve 22 hodin, stále stojí na 3ech, ale zdá se celkem vpohodě.
” Ještě tam skočím, než pudu spát.” říkám si a tak ve 23.35 beru baterku a jdu.
U plotu jsem potkala Abbynu, nic příjemného potmě s baterkou, ale svítím k boxům a co nevidím, totiž co vidím, jUnínkovy dveře otevřené, zavírání utržené, a v nich Pepíno! Odeženu ho a infarkt, vevnitř za třesoucím se jUnínkem chroupe seno hlavní predátor jUráš. Box má rozměr cca 2×2,5 metru a v tom prostoru cca 900 kilo znepřátelené živé váhy v poměru 600:300 a nejméně 4 funkční kopyta. Za mnou ve dveřích 2x 500 kilo živé váhy a 8 funkčních kopyt. Já v županu, v pantoflích, bez telefonu a cigaret, s debilní baterkou, která všechny samozřejmě leká.
Odháním Pepína a Abbynu a snažím se jUnínka vytahnout ven po třech, ale stojí jak přibitý, před jUrášem a nechce se hnout, a já vím, že musím dovnitř, mezi ně, a doufat, že mne, jako obvykle, jUráš nekopne, a musím ho prostě vytlačit ven tak, aby mne nekopl ani jUnínek, a doufat, že nemá moc čím.
No, povedlo se, jsem živá a nekopnutá, našla jsem dokonce i materiál, kterým jsem zavázala ve dvou bodech dveře,a pro jistotu před ně postavila ještě dvoje táčky ( pro českou část čtenářů – kolečka).
Nalila sem si deci vodky na led a zapálila dvě cigarety najednou. Doprdele!