jsem jen smutná…….

Zkouším to desítky let, najít tu cestu, a nedaří se mi to, a jak jde čas, přestávám doufat, že se mi ji vůbec někdy podaří najít, času je málo, čím dál tím méně.

Desítky let se snažím prostě se jen sejít, mít z toho radost, povídat si o tom, co se povedlo, nebo naopak nepovedlo, ale jen si o tom povídat, ne povídat si o tom tak, aby mi z toho povídání bylo napříště ještě smutněji, zoufale, nebo abych na sebe byla ještě víc naštvaná, že jsem se zase nechala napálit a dala svou kůži na trh tak draze, nejdráž,

Známe se tolik desítek let a nic o mně nevíš jen proto, že o mně nic vědět nechceš. Nezajímá tě, co mám ráda, co mě těší, co mě bolí, jaké mám starosti a jak je vyřeším. Nezajímá tě, co ráda jím, co vůbec nejím, jakou mám nejraději barvu, která kniha je moje nejoblíbenější, co pro mne znamenají mí přátelé, co vlastně je můj život, co je a co není pro mne v mém životě důležité.

Ne, nejsem naštvaná, jsem smutná, protože vím, že čas se krátí, dost možná ten můj, a já jsem si čím dál tím jistější, že se už nikdy nedokážeme jen tak sejít, mít z toho radost, a povídat si o tom, co je důležité, důležité pro nás obě. Rády se vidět, bez toho pocitu nespláchnutelné pachuti

Jsem smutná, protože vím, že až se čas jednou naplní, toho smutku a beznaděje se už nikdy nezbavím a budu jich plná až do své poslední chvíle.