a zprávu o tom zveřejnily dnes všechny netové deníky.Smutná záležitost, ale pan ministr je na tom špatně už velmi dlouho a je to už velmi dávno, co mám pocit, že jeho statečný boj je marný.
Když si navíc představím vzduch Masarykova onkologického centra, tak plný negativních energií, že se tam nedá ani dýchat, je mi z toho úplně nanic.
Ještě víc na nic se mi ale dnes udělalo při čtení veřejných diskusí k zmíněnému článku.
99% lidí by nikdy neřeklo ani nenapsalo takové věci, kdyby se pod ně museli podepsat, kdyby je museli někde říct otevřeně. Využíváme anonymity nicků a založených mejlových schránek, abychom se zebe mohli vyzvrátit hnus, který s sobě máme, který vznikl bůh ví jak a bůh ví z čeho.
Na Novinkách jsem požádala o zrušení diskuse, a bylo mi neprodleně vyhověno, protože představa, že si ty výkaly přečte někdo z rodiny ministra Dostála, se mi udělalo nevolno.
Pro mnohé virtuální mrchy už není svatá ani smrt.
dostálJako politik mě ničím nezaujal, vždy mi přišlo, že ve svém úřadě slouží především k tomu, aby pobíral plat a nijak zvlášť nevyčníval. Jako člověka ho rovněž neznám. Nicméně to nic nemění na tom, že je to další veřejná osoba bojující s rakovinou a jako taková může dát tisícům naději či je naopak opět zavalit do ještě hlubšího pesimismu. Nefandím mu jako politikovi, ale jako člověku, který by měl možnost ukázat tisícům lidí, že boj s rakovinou se dá vyhrát… Zatím těch zdárných příkladů je málo, velmi málo. Nicméně naděje pro podobně postižené lidi odešla s H.Růžičkovou, kterou jsem i osobně bral za vzor boje s touto zákeřnou nemocí.