Aniž to čekáte, aniž jste to chtěli, nebo jste na to čekali, najednou potkáte člověka, který je Vám neuvěřitelně blízký.Nikoho jste nehledali, netoužili jste po něm, ale najednou je to tady, záblesk, pohybovali jste se v milosrdném přítmí a najednou někdo rozsvítil, ale není to nepříjemné světlo, to vůbec ne, jen mu musíte chvíli přivykat, jako plnému slunci.
Je jasno, světlo a hřeje to, obloha je nádherně čistá a neuvěřitelně velká a najednou, najednou máte pocit, že všechno co jste mysleli, že už je definitivně pryč, může být ještě jednou, v plném slunci.
Možná může, možná, většinou se to nestane, protože asi málokdy je dostatek vůle na obou stranách. Vůle a nebo chtění. Nebo prostě pro oba není ta obloha dost velká a jasná, nebo jsou pohodlnější ochozené bačkory než nové sluneční brýle.
Nebo, proč se učit naslouchat, když umím mluvit?
Proč slyšet druhého, když mluvím sám dost hlasitě?
Proč pouštět jiné rádio, když v tom mém hrajou nejlíp?
Proč chodit včas, když jsem zvyklý chodit pozdě?
Proč se snažit říct každý den něco hezkého, i když jsem unavený?
Proč?
Třeba z lásky.
Třeba z přátelství.
Ale proč???
Má bolest ze ztracené lásky omezenou kapacitu?
Proč ta stará bolest zmizí ne s příchodem lásky nové, ale až s její ztrátou?
Proč?