I když jsem sem tam ve svém životě na lásku narazila, nikdy se na mne nikdo nedíval s takovou láskou jako moje pesy.Nevím, jak je to s kočkama, myslím, že mne nikdy žádná kočka speciálně ráda neměla a já žádnou taky ne, takže nevím.
Je to už dávno, co jsem pronikla, či byla vpuštěna do světa psího, dávno, bylo mi 14 a táda přivezl domů ze stavby foxteriérku které se říkalo Bobík. Její štěněcí osud nebyl dobrý, uvázána u boudy, bita a nemocná a tak ji dělníci z čističky prostě od té boudy odvázali s tím, že přes týden se o ni budou starat společně a na víkend si ji prostě vždycky někdo vezme sebou domů. První ji odvezl táta jako šéf a přesto, že jsme v bytě psa nikdy neměla, Bobuška už se na stavbu nikdy nevrátila. Byla to úžasná pesa, kdybych pominula Madlenku, byla to nejlepší a nejchytřejší pesa jakou jsem kdy měla. Museli jsme ji nechat umřít když jí bylo kolem 11ti, byla hodně nemocná a nejen, že tehdejší veterináři v té době ještě neuměli ani 10% toho co umějí teď, Bobuška měla nádor v hlavě a s tím se opravdu nedalo nic dělat.
Pak jsem měla zlatou kokřici Britu a když jí bylo 6, přibyla k ní Madlenka. Zatímco Madla byla šíleně svéhlavé stvoření, Brita byla 1000% závislák. Milovala mě tak strašně, že ačkoliv v 15ti už vůbec neslyšela, neviděla a postupně jí přestával fungovat jeden orgán po druhém, nebyla schopná umřít, prostě musela být pořád semnou a pořád se hrozně radovala. Nikdy jsem tohle zvíře neslyšela zakňourat nějakou bolestí, k absolutnímu štěstí ji stačila moje přítomnost.
Madlenka Britu přežila jen o necelých 5 let a necelých 13 let jejího života ji soustavně provázely choroby jako záněty močového měchýře, špatná funkce ledvin, močové kameny,zubní váčky, jedna operace za druhou, pořád. Kdybych měla spočítat ceny všech těch zákroků, bylo by za ty penéze asi 115 Madlenek. Ten posledení, euthanazie, jak bylo napsáno na dokladu, stál 85,-Kč……………..
Každá z těchhle pes byla jiná, úplně jedinečná a jinak nezapomenutelná.
Někdy nás opustí samy, nečekaně, někdy je jejich srdíčko slabé a nevydrží nějaký zákrok, někdy je jejich utrpení tak velké, že ať to čekáme nebo ne, musíme se v pár hodinách nebo minutách rozhodnout jejich trápení ukončit….. já to musela udělat ve všech 3 případech a je to něco strašného.
Na smrt člověk není nikdy dostatečně připravený, nikdy, ať příjde rychle a nečekaně, či se na ni připravuje a ví, že je neodvratná, vždycky je to stejně zlé. Madlenka i já jsme měly to štěstí, že ji na veterině v Litoměřicích měli rádi, pamatovali si jak se jmenuje a nikdo jí tam neřekl jinak než “Madlenko” a já věděla, že v momentně, kdy paní doktorka řekla “už se nedá nic dělat”, se už opravdu nic dělat nedalo.
Odchod Madlenky nesu moc těžce a i když si člověk dokáže lecos zdůvodnit psychicky, nezdůvodní si to fyzicky a tak jsem si přivodila nejrůznější tělesná krvácení v takové míře, že jsem nakonec málem vnoci před měsícem vykrvácela z nosu.
Ale. Jsou tu 3 blondýny a přinejmenší Tina projevuje vůči mně stejnou závislost jako kdysi Brita. No a Gerinka, během 14 ti dní ji čeká ta aplikace endoprotézy, rozhodli jsme se a čekáme až nám ji na míru vyrobí. A Zlato? Zlato je ještě trouba:-)))

No a víš, co dělají pejsci, když umřou? Celé dny si hrají a dovádějí někde v blízkosti svého pána a pak, když si pán sedne, lehnou si mu k nohám………………………