Říkávalo se, “Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se”a samozřejmě, vždycky mohlo vyhrát jen pár těch nejlepších, takže nakonec proč by se to pro uspokojení všech neříkalo:-), ale o tom nechci.
Na monitoru koukám už týden na ČT 2 a v TV mám spuštěný program ČT24 a tak zároveň sleduju současná sportovní klání a chvílema dokumenty z historie OH.
Dnes třeba ukazovali všechny zlaté vítěze mužského sjezdového lyžování od roku 1984, ale taky běžkaře, krasobruslení a já jedním okem sledovala ten mužský sjezd třeba z roku 92 a druhým sjezd žen na letošních OH.
Ten lyžař, muž v roce 1992, bylo ho vidět ačkoliv záběry nebyly zpomalené, opravdu zážitek, rychlost, sníh odrážející se od hran lyží, taktická jízda na první pozici.
Ta lyžařka dnes, vidět bylo jen siluetu v závějích sněhu, siluetu řítící se dolů svahem hlava nehlava na dvacáté pozici. Tu na pozici první jsem neviděla, asi jsem usnula, ale myslím, že pokud ji někdo viděl, tak jedině nahoře při startu a pak dole v cíli, určitě dojela, když byla první.
A podobné mi to připadá u všech dalších sportovních klání, výkony hraničící s bojem o život.
Na smrt vyčerpaní vítězové, na smrt vyčerpaní i ti, kteří skončili 10-20 o 3 až 20 setin sekundy pomalejší.
Změnila se nějak za posledních 20 let kapacita lidských sil a možností?
Je opravdu důležité zúčastnit se? a je nutné se kvůli tomu zabít?
Možná se mýlím, ale já v tomhle radost ze sportu už žádnou nevidím.