Už to je přes 10 let, co znám Dášuvždycky veselou, rozhodnou, mámu 2 už dospělých kluků a ženu nikdy nedospělého muže.
Seznámily jsem se dost nestandartně, když jsme se přistěhovali do věžku v Malešicích. Jednou jsem otevřela dveře a do bytu mi vběhl mrňavý hladkosrstý jezevčík a vyčůral se mi na roh gauče v pokoji. za ním vběhla cizí veliká žena a křičela “Beníčku, Ty jsi ale dobytek”, Dáša, bydlela o patro níž a její maminka bydlela v garsonce vedle mne.
Ohromné ženské,obě:-) a Beníček ten se zamiloval do mé Madlenky a chodil k nám pak už každý den, ale už bez čůrání.
V 98 jsme se odstěhovali a ani ne za 2 roky jsem se dozvěděla, že Beníček umřel na nějaký problém s močovým měchýřem, bylo mu ani ne 5, no a Dáša, která ho šíleně milovala si uhnala do 2 měsíců rakovinu prsu.
Když jsem k níjela na návštěvu byla po operaci a po první chemoterapii. Povídala mi o tom všem, jak byla nešťastná a jak si po pár týdnech nahmatala tu bouli a jak šla hned k doktorovi a hned na operaci a jak jí doktor slíbil, že ji nezmrzačí pokud to nebude nutné a jak se pak probudila z narkózy a byla šťastná, že je celá:-))…….a jak si ji pak doktor druhý den zavolal do ordinace a řekl jí, že nemělo smysl nic odsraňovat, protože by jí musel vyřezat polovinu těla.
Dáša prošla dvěma chemoterapiemi, dvojím ozařováním a naordinovala si v průběhu let tři čtyřicetidenní hladovky při kterých stále vařila a pekla svým velkým hochům. Taky pečovala o maminku, která zemřela na rakovinu plic.
Když jsem ji viděla naposledy asi před 2ma lety, měla už zase dlouhé vlasy, zahojené lymfy a přinesla mi ukázat svého novéhó pejska Pražského krysaříka, těžšího psa prý jí manžel nedovolil, aby se nenamáhala:-). Byla hlučná tak jak jsem ji vždycky znala, stále pracovala u “svého” advokáta a v obrovském Malešickém domě z ní udělali předsedkyni družstva.
Dáša, můj ročník, býk, veselý oranžový sanqvinik jako já, jedna z nejmilejších bytostí jaké jsem poznala.
Dáša svůj boj prohrála i přesto, že bojovala statečně tolik let.
Život je tak zatraceně krátký a krutý, nekažme si ho malichernostma.
a v o c o d e
Pravda a láska musí zvítězit nad LAAR a nenávistí
Vida, tema do blogu.. jak to vidi zamestnanec jak statniho, tak nestatniho zdravotnickeho zarizeni :o) jen aby me pak nezavreli za hanobeni statniho organu :o), nu jeste si to rozmyslim. P.S. Doufam, ze catana uz zmenil nazor, ktery jsem vyslechla tak pred 2 roky, ze by se spoluobcane s postizenim meli strilet, ktery se mi velmi hluboko uschoval v pameti a pri zmince o zbytecne peci opet vyplul na povrch.
A je spousta lidi, co se pere a vyhrajou… za vyhru bych urcite povazovala tech 5 let. Koneckoncu 5 let cloveka, co si pri tezkych zivotnich chvilich srovna v hlave hodnoty, muze byt mnohem uzitecnejsi a smysluplnejsi, nez 40 let procamrany od nejakeho konzumenta. Lecba urcite neni zbytecna a jen doufam, ze ten silenec na ministerstvu toho nestihne do konce sve funkce (verejne doufam, ze uz to ma za par) moc pokazit, jako jeste vetsi zkrouhnuti pece a leku.
No, rvala se s tím nejméně 5 let, těžko říct jestli takových 5 let ovládaných určitě stálým strachem, je dobrých 5 let.
někdy, poněkud zvláštní útěchou může být fakt, že nejsou to jen lidé kolem nás, kteří jsou smrtelní. Dášu jsem znal z tvého vyprávění a je smutné jak si s ní život zahrál. Kdyby tak chtělo být podobných nespravedlností míň, jenže to je jenom přání, protože, bohužel, v poslední době jich stále přibývá.
Byla tak statečná cat a tak věřila, že to zvládne.
Šílený. Spousta lidí, co jednou rakovinu dostane zpravidla podstoupí šílené útrapy spojené s léčením… a za chvíli to stejně nepřežijí :o( Si kladu otázku, jestli to léčení má vůbec smysl.