Syd Barrett, idol mnohých, zemřel sám, v ústraní, nalezen až za několik dní po smrti.Já to tak mám, vpřípadě některých to tak mám. Někteří lidé, ačkoliv jsem s s nima vlastně nikdy nesetkala, jsou mi neuvěřitelně blízcí a možná je to tím, že ve svém životě udělali věci, které se mě příjemně dotkly, které semnou byly ve chvílích radosti a štěstí, ale i ve chvílích smutku, deprese, zoufalství.
Nejsou to jen muzikanti nebo herci, mám i takové vědce, dokonce i politiky někde po světě:-)
Takový zvláštní pocit nicoty a ticha, jako bych se ponořila pod vodu, jsem pocítila když odešel Mercury, Kryl, Kodet, a dnes, Syd Barret.
Je to pár dní, co jsme se u maye žertem přeli, zda Floydy dělal Watters, Barrett nebo Gilmour:-), já tvrdila, že Watters, ale přesto se pro mne Barrettova kytara stala už před miliony let rozeznatelná při prvních akordech, stejně silně jako mám zarytu kytaru Slashe nebo Santany.
Legendy bohužel odcházejí, někdy příliš brzy, ale objeví se jiné a budou rozdávat stejně velkou radost, budou s námi ve chvílích štěstí i smutku.
vím, že na apríla, jeli jsme z prahy a na dálnici u brna to hlásili, řvala jsem jak kráva… myslela jsem dlouho, že je to for (blbý!)
oprava94 to bylo, takže 12
mayoholka, už je to skoro 14, Kryl umřel buď koncem 92 nebo počátkem 93, byla jsem krátce se svým mužem a byl to první a poslední pohřeb na kterém kdy byl.
já tohle navíc cítila, když umřel Karel Kyncl – to nějak nemůžu rozchodit dodnes a je to tuším deset let…