4., 5. a 6 ( E.B.Browningová) 

Jsi očekáván v palácových zdech,
básníku sladký, s písní vítanou!
Kde tanečníci v tanci ustanou,
aby svým zrakem lpěli na tvých rtech.
A pod střechu, jež z nejchudších je střech,
přec vstoupit chceš a vzácnou hudbu svou
v plnosti její, nikým nezřenou,
mi na práh složit v zlatých záhybech?
Hleď, oknem chlad jde do zborcené síně,
pod krovem sovy znají každý trám!
Můj cvrček cvrliká k tvé mandolíně.
Ozvěnu nebuď! Marně teskní tam!
Je uvnitř hlas, jenž s pláčem tiše hyne,
jako ty zpívat musíš – v dálce – sám.

Své těžké srdce slavně zvedám výš
jak Elektra kdys urnu pohřební,
hledím ti do očí a sypu z ní
popel k tvým nohám. Pohleď sem, ať zvíš,
jaký to smutek našel ve mně skrýš
a jak žhnou rudě v šedi popelní
divoké jiskry. Když je, vítězný,
zašlápneš nohou, ve tmu proměníš,
snad bude dobře. Pakli po mé straně
na vítr čekáš, prach že odklidí –
ty vavříny, jež svírají ti skráně,
můj milovaný, nejsou pevné zdi,
aby můj oheň nevyšlehl za ně
a vlas ti nesžeh. Odstup tedy! Jdi!

Jdi ode mne. Já vím, že nikdy víc
nebudu sama. Stojím v stínu tvém.
Už nikdy osaměle nad prahem
života nestanu a do světnic
své duše sama nevkročím a vstříc
nevztáhnu ruku k slunci, neboť sem
tvá dlaň se přece snesla. Širou zem
smíš vložit mezi nás, co zmůžeme? Nic.
V mém srdci tvoje provždy našlo skrýši,
tam dvojmo bije jedna jeho doba,
ze všech mým činů tvoje skutky dýší,
či víno se svým hroznům nepodobá?
Když modlím se, Bůh tvoje jméno slyší
a zří mé oči plakat za nás oba.