Zrovna včera jsem nečetla skoro nic,

ani ráno, ani později po poledni, když byl můj obličej plný slz a černých brýlí v místě kam často nechodím a když už ano, asi bych ani nevěděla kdo tam byl.

Včera jsem tam šla kvůli svému příteli, který už o tom nevěděl, přesto jsem tam šla. Své ostatní přátele mohu vidět kdykoliv jindy. Zavolají mi, napíšou mi, příjdou, příjdu já, každý, kdo mě chce vidět mě vidět může a většinou neřeším jestli jsem nalíčená nebo jsem ještě v pyžamu.

Dnes jsem už bohužel četla, i soukromé" glosy napsané veřejně a tak vím i to, jak mi tekly slzy a jaké byly moje brýle. I to, že se z toho možná mohl udělat zájezd.

Dočetla jsem a udělalo se mi nevolno, pak mě napadlo  doprdele" a doprdele PROČ?"

Pak jsem se podívala na počitadlo přístupů a udělalo se mi vyloženě na zvracení, protože z toho počitadla je zřejmé, že ta včerejší událost se zřejmě vysílala v přímém přenosu v TV.

Iluze jsou fajn věc, lež do téhle kategorie nepatří.

Škoda, byly to hezké iluze.