je jen jedna,
tedy, každý máme samozřejmě tu svou, ale i tak, měla by být jen jedna a pro mne to třeba znamená, že neodsuzuju druhé za věci, které dělám sama i když se to třeba o mně neví.
Možná je moje morálka zcestná, nebo padlá na hlavu, ale taky si myslím, že jsou věci za které si člověk spíš zaslouží dostat nakopáno do zadku, případně pořádnou facku, protože chodit si pro satisfakci k soudu nic nepřinese, a pak jsou věci, kdy jiná síla než moc soudní není na místě, třeba už jen proto, že by mohla přinést ještě mnohem větší tragedie než ty, co už se staly.
V rámci mé, možná pochybné, nebo úchylné morálky mě překvapuje, když lidé, kteří byli schopni se na mne vážně zlobit, nebo mě nechápat, když jsem se letos v květnu smála faktu, že doktor Rath dostal přes svůj drzý zobák, a to veřejně nikoliv někde potmě a za rohem a namítali, že od získávání satisfakcí tu máme soudy, si teď představují, že člověk, který se dopustil něčeho vážného, nečeho za co by měl být rozhodně odsouzen k dlouholetému vězení, by snad zasloužil lynčování. Nebo jeho rodina, nebo kdo?
V poslední době se zase hodně moc rozvířily debaty nad přísností trestů, včetně toho nejpřísnějšího a pravda je, že nevím a doufám, že nikdy nepoznám, jaké emoce by semnou hýbaly, kdyby někdo ublížil někomu z mých nejbližších, ale drobné srovnání už přece jen mám.
19. září zemřela násilnou smrtí osoba mně velmi blízká a její vrah je mrtvý, ale není to důležité, nepřináší to žádné uspokojení, žádnou satisfakci, nepřináší to nic. Jediné podstatné na celé věci je to, že ona už není a nikdy nebude. Už nikdy se nepotkáme, nebudeme se spolu smát, prostě nebude už nic a NIC by na tom nemohlo už nikdy změnit ani to, jestli by její vrah seděl celý zbytek života ve vězení, nebo se houpal na provaze, ani to, jestli je v pekle nebo v nebi. Mrtví jsou oba, ale ta jeho smrt je totálně nezajímavá a nepodstatná.
