Končí leden, měsíc, který od roku 69 až do roku 89 představoval pro komunisty velký nával práce.
V lednu 69 se upálil a po pár dnech zemřel Jan Palach a pak, taky měl pohřeb, to byla fuška uhlídat třeba jen prostory Václavského náměstí každoročně v období od 16. do 25. ledna. V těchhle dnech bylo pro běžného člověka náročné projít náměstím s kytkou v ruce, hned byl problém. V lednu 88 mě nechtěli policisté vypustit ven z Metra ke koni, prostě proto, že jsem si nesla kytku, kterou jsem dostala v práci.
V lednu 77 k tomu přibyla Charta a komoušské aktivity se musely od toho roku zmobilizovat vždycky už od Nového roku až do 25. ledna. Havla a podobné živly" pokaždé v tomhle období raději aspoň na pár týdnů zavřeli a jednoho policistu na chodbách před byty signatářů dopnil vždycky alespoň jeden další. Když mi to kdysi dávno táta vyprávěl, něvěřila jsem mu, ale pak jsem to vídala pravidelně na vlastní oči, táta bydlel v Soukenické v bytě emigrovaných mlynářů s jejich částečným synem Kubou. Fakt tam seděli, někdy i 24 hodin denně, pod schody měli židle a na schodech sklenici od zavařenin do které típali vajgly.
Pravda, hned koncem ledna 77 soudruzi zabodovali velmi dobře tzv. Antichartou, která ponejprv pro disent moc nebezpečně nevypadala, ale jak se ukázalo později, byla to poměrně silná zbraň. Anticharta se odehrála tak, že soudruzi sezvali veškeré umělce zvučných jmen do Národního divadla, kde jim při svtupu předložili k podpisu prezenční listinu, každý kdo přišel se podepsal, každý kdo přišel se tak stal signatářem Anticharty i přesto, že na akci se obsah Charty 77 nepředčítal, v rámci programu pak pouze ti kovanější soudruzi umělci proti tomuto, pro mnohé nekonkrétnímu panfletu", horlili velmi horlivě. V tom Národním byli tehdy skoro všichni námi obdivovaní a zmožňovaní umělci, ano, byl tam i Gott, Svoboda, taky pan Werich i pan Hoger, Pešek, byli tam prostě skoro všichni a všichni ne proto, že by nevěděli proč tam jsou, přišli prostě proto, že měli strach nepřijít. Mnozí si jistě mysleli, že je neškodné tam jít, mnozí pak tvrdili, že nic kromě té prezenčky" nepodepsali, mnozí z nich zajisté ani nevěděli co je vlastně napsáno v té zatracené Chartě. Nicméně Anticharta z konce ledna 77 se stala Damoklovým mečem pro všechny ty, kteří signatáři Charty 77 byli, rozdělila umělecký svět" na ty dobré a ty špatné. Zde je ovšem nezbytné podotknout, že z mnoha signatářů Anticharty se časem stali signatáři Charty77a ze slušného kolektivu umělců" se takto sami vyřadili:o). Některým zas naopak ten pobyt ve slušné společnosti" vydržel až do podzimu roku 89, pamatuju třeba z října 89 roku zprávový šot natočený s Láďou Štajdlem v kterém žádal soudruhy, aby zatočili s disentem, protože potřebujeme klid na práci!". Mám dojem, že Kája od té doby s Láďou nemluví:o))
No a jak mě tohle všechno vůbec napadlo? Na doporučení jsem si přečetla dnešní úvahu Jana Rejžka k úmrtí Karla Svobody pro Lidovky.cz ( K PŘEČTENÍ ZDE ) v kterém je zmiňována i ona Anticharta, i fakt, že se zemřelý Karel Svoboda nestyděl převzít titul zasloužilý umělec" …………, no nakonec přečtěte si to a posuďte sami, mně ten Rejžkův článek připadá, řeknu to jemně, hloupý, protože smrt je vždycky jen smrt a po ní po nás zůstanou lidé, kteří nás měli rádi přímo, nebo jen kvůli něčemu zprostředkovaně protože jsme třeba za svého života vytvořili věci, které mají rádi, a nic na to nemění žádné podpisy, ani přidělené či převzaté tituly.
A jestli někomu ta smrt připadá smutná, moc smutná, nebo ho jen překvapí, je přece taky normální, lidé jsou citlivější, citovější i citově ploší, to je prostě normálka.
