Velikonoce, ty poprvé, jsem vždycky snášela hůř než Vánoce.Rok co rok přinášely hrůzné obavy a já se zmítala mnoho dní před pondělkem hrůzou, že nikdo nepříjde a hrůzou, že příjde.

Když jsem byla malá, máma malovala desítky krásných vajec, když říkám desítky, myslím něco mezi 50-60ti, když říkám malovala, myslím malovala, ne natírala nebo barvila, prostě malovala. Obavy, že nikdo nepříjde byly zbytečné, prostě každý chtěl takové vejce:o), nikdy nebyla žádná kořalka ani žádné čokoládové nesmysly, symbolem našich Velikonoc prostě byla ta vejce.

Symbolem Moravských Velikonoc byla ovšem taky voda, voda v kbelíku, voda ve vaně, voda v řece. Byl nesmysl vydat se na Velikonoční pondělí s kýmkoliv, pod jakoukoliv záminkou k řece, občas jsem to udělala, vždycky jsem šla domů v mokrých kalhotách a svetru, mnohdy i v mokré zimní bundě. Jednou, když jsem skončila v potoce na Velkém Polomu, byla jsem plná krápníků než jsem došla k chatě.

Když jsem vyrostla a navíc se přesídlila do Prahy, Velikonoce se staly klidnějšími, ubyly zásadní stresy, kromě mě nebyla doma žádná holka, takže bylo jasné, že nikdo nepříjde a jakýkoliv stres je zbytečný.

V posledních letech se Velikonoce změnily potřetí. Můj muž samozřejmě miluje příležitost aspoň jednou do roka mi legálně namlátit, ale dělá to i tak rozvážně a má recht, nakonec u mne jeden přede jen nikdy neví:o). A pak, už druhý rok sleduju rozpačité a překvapené tvářičky chlapečků, kteří nechápou.

I když, pravda, letos jsem už v oku malého Ačka zahlédla takovou zvláštní mrňavou vesele pobavenou jiskřičku:o))