Mám spoustu takových míst a na většinu z nich bych se vrátit nechtěla, nejen proto, že už tam nebude to, co mi tam bylo milé, ale taky se občas bojím, že se změnily i hezké věci které si z těch míst pamatuju, nakonec i já se od těch dob malinko změnila:o) a tak si třeba myslím, že už třeba nikdy nepojedu do Bjale v Bulharsku nebo do Lenory na Šumavu.

Dnes jsem udělala výjimku a jedno takové místo jsem navštívila, místo ve kterém jsem trávila chvílema dost dlouhý úsek svého života, místo v kterém znám (skoro) každou louku, lesní cesty, každou hospodu i zapadlý koloniál, nádraží a taky každou cestu po které se dá přijít. Znám dokonale tichý zvuky řeky za ranního úsvitu, v poledne i za večerního stmívání, záblesky slunce které se v ní odráží i pleskání kapek deště o hladinu. Když zavřu oči a zaposlouchám se do veselého klábosení vodáků u vedlejšího stolu v hospodě u řeky, ten smích, je to jako by to bylo včera, kdy jsem u toho stolu seděla já. Skoro nic se tam nezměnilo, jen mnohem míň lidí přichází pěšky nebo přijíždí na koních nebo lodích a příliš mnoho jich přijíždí lesní cestou na kolech v přebarevných dresech a helmách.

Krom těch cyklistů je ale naštěstí všechno téměř stejné, jen místy víc zarostlé a rozpadlé, místy zase víc nebo až moc výstavné a tak jediné co mě vlastně rozesmutnilo byla ta chata na jejíž zahrádce co pamatuju sedávali u stolu dva starší lidé, vždycky tam voněly buchty nebo koláč a čerstvá káva a branka, ta až do dneška nikdy nebyla zamčená…..

�

Kontrolní otázka na závěr, prožili jsme někdy orgasmus v  poledne uprostřed brodu?:o)

�

�

�

�