Jsou dny na které se můžete připravit jen velmi těžko, dny v nichž se má dít něco mimořádného, nepříjemného, dny které by bylo lepší zaspat a takový byl  loňský 26.září.

Na tu cestu na Moravu, domů, jsem se psychicky i fyzicky připravovala týden.

Ráno je třeba vrzy vstát a tak musím jít brzy spát

Po půlnoci cestou do postele kolem zrcadla jsem si uvědomila, že ta barva vlasů je tak strašná, že nenajdu barvy kterýma bych si k ní dodělala obličej a tak jsem se vrátila do koupleny a strávila slabou hodinku doděláváním červených průhů.

Lehám si a na prahu spánku přemýšlím jak to napovědět.

Budím se ve 3 ráno snem ve kterém vidím miliony bílých kvítků, vstávám a píšu básničku.

Znovu se budím v 8 místo v 7, otvírám blog, abych zjistila, že se mi k těm květům přihlásil nepravý, vůběc mě nenapadá jak to opravit.

V 9 sedám do auta, počítám 10,11,12, půl, pak ještě necelou půl, je to tak tak, dorazím v 1 a mám půl hodiny na dosun.

Projíždím Brnem a dál cestou, kterou znám jako své boty, myslím na ty popletené kvítky a místo cedulí se směrem k rodnému městu vidím tu na Kotěhůlky a chvíli na to místo Olomouce Přerov, na hodinkách čtvrt na 12. Přerov je špatně, žádná dálnice ani prvo třídní silnice, samá okreska.

Před 2 zaparkovávám auto.

Ve 2 stojím na správném místě, předemnou Danulka, všude kolem teplota kolem 45 stupňů. Potím se kdesi oddola, ale k vlasům to došlo po pár minutách, na Danulčina záda dopadají rudé kapky z mých vlasů, obě se usmíváme.

Auto jsem si zaorala do hlíny trávníku a při půlhodinu trvajících pokusech o vyparkování vytrhávám několik metrů2 drnů.

Místo do Stodolní jedeme my dvě co jsme zbyly na Olešnou, obě si dáme dvě deci, je stejně rudé jako ta kytice růží kterou jsme před chvíli odložily pod tu rakev, jako moje vlasy a její záda.

"Vždycky když tu sedím, vidím Tě jak přicházíš touhle cestou v těch rudých hedvábných šatech s volánama…" říká Danulka, věděla jsem, že to řekne, vždycky když tu sedíme, řekne to.

Pomalu se stmívá a my mluvíme o úplně jiné smrti. Je zvláštní, že některá smrt příjde brzy a některá naopak jako by příliš pozdě…..

Jedeme do města a za volant konečně usedá jiný řidič a já si můžu dát zaslouženého panáka, za ty špatně nabarvené vlasy, popletené kvítky, popletená města, zničený trávník.

Jedeme domů, měním auto za comp, www.volny.cz , v poště je jediný email, ten správný, vysněný a v něm zprává o kvítkách. Naznačovat je mnohem hezčí, zejména těm kteří Vás cítí, stejně vědí co chcete, ale chtít musí i oni sami, bez nakopávání.Nikdy neříkám co chci, kdo chce rozumí mi.

Den končí a já jdu spát, snad nezabarvím polštář.