KINOAno, mým problémem posledních desetiletí je kino.

Kdysi jsem chodívala do kina ráda, bylo to ještě asi v dobách, kdy se na člověka neřítily desítky filmů měsíčně a kdy sály kina ještě vypadaly jako sály kina a nikoliv jako haly nádraží s velkoplošnou obrazovkou a zvuky a chvěním jako by tou halou každou chvíli projel vlak. Taky se v nich moc nejedlo, sáčky bombónů většinou došustily do 10ti minut a byl klid, taky jsem ovšem mívala s kým do kina chodit.

Dnes je to všechno jinak, všechno, nejen kina. Velikost hal různých Vyližsinemů mě děsí, stejně tak zvuky linoucí se z všudypřítomných reproduktorů, Adam moc vyrostl, Kára už chodí do kina s Radimem a na sedačkách starých dobrých kin jí bolí zadek, Adámek je ještě moc malý, Filip preferuje staré Francouzské a Italské filmy a já nemám ráda Pop-corn.

Krom toho po většině filmů vůbec nezatoužím, ani v kině, ani v TV, ani v TV z DVD, případně mi stačí povídání o nich v nějakém kratším filmu o filmu a když se opravdu hluboce zamyslím nad svým posledním kinozážitkem, myslím, že naposledy jsem byla v kině na Roku draka.

V posledních týdnech mám ale v merku dva filmy, které bych chtěla vidět dřív než z DVD a taky jinak než v TV, tím prvním je GYMPL a spoluúčast mi přislíbila Aloe, pokud se neutopí při potápění v Egyptě.

Ten druhý bude mít teprve premiéru a těším se na něj zejména kvůli hudbě, ale kdo se mnou na něj půjde netuším.

                       Kolikrát za život člověk potká toho pravého?

                                              ONCE