Celý ten rok 89 byl už od samého počátku hektičtější než roky předchozí, taky aby ne, Sovětský svaz řídil Gorbačov a čím dál tím víc to vypadalo, že je mu jedno, co se děje za jeho hranicema, z čehož se zdáli být zdejší soudruzi poněkud zmateni, a tak se v Palachově týdnu srotilo na Václaváku nějak víc lidí než obvykle, myslím na chodnících samozřejmě, vstoupit do vozovky nebo na Václavský ostrůvek chtělo přece jen ještě moc odvahy.

Jaro 89 přineslo Několik vět"

(Petice Několik vět byl dokument vypracovaný hnutím Charta 77 na jaře roku 1989 a zveřejněný 29. června.

Bylo v něm vzneseno 7 požadavků:

Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.

Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.

Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odboru, svazu a spolku.

Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.

Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.)

Pak přišel klasický 21. srpnen-klasický rozhnáněním každoročních demonstrací, ale zanedlouho po něm se stala první překvapivá věc. Po soudruzích z NDR začalo na našem území zůstávat neuvěřitelné množství umělé hmoty (manžel jedné mé kolegyně vydělal za týden víc než za 10 minulých let, 20 hodin denně vozil Východní Němce z Prahy na hranice).

Nikdy nezapomenu na ten pohled zvenku přes plot Západoněmecké Ambasády, na plochu zahrad do posledního místečka plnou lidí, spacáků, stanů, tisíce lidí, kteří pak postupně začali odjíždět vlaky na západ, a zahrady se plnily znovu a znovu, tohle byl první skutečný závan svobody, tohle už nebyla obyčejná zoufalá emigrace.

V kotextu Trabantů pak vypadal 28. říjen, moc lidí dostalo odvahu sestoupit z Václavských chodníků do vozovky. Moc vody pak teklo a taky moc moc krve, ale už 9. listopadu se rozsypala" Berlínská zeď dělící západ od východu od roku 1961 a ze Sovětského svazu odezva prakticky žádná.

17. listopadu 89 to bylo zrovna 50ti leté výročí uzavření Vysokých škol a tedy řádná a povolená studentská demonstrace pod záštitou SSM a myslím, že dodnes není jasné jak se stalo, že se demonstrující vydali místo na Vyšehrad nábřežím na Národní třídu, ale s ohledem na to, jaké množství  ozbrojených policistů tam na průvod čekalo, asi to tak mělo být a asi to musely být právě děti, kterýma to začalo, protože my češi jsme vysazeni kromě jídla zejména na své děti a tak už 19. listopadu nastoupili rodiče, zbourat tu spoustu zdí.

(Jan Opletal, *31.12.1913 – 11.11.1939, český student, posluchač lékařské fakulty Univerzity Karlovy, smrtelně zraněný při demonstraci proti nacistickým okupantům 28.10.1939 v Praze. Jeho pohřeb 15.11.1939 se stal protinacistickou demonstrací, jež posloužila okupantům jako bezprostřední záminka k uzavření českých vysokých škol 17.11.1939. Viz také Sedmnáctý listopad.)

Po uplynulých 18ti letech asi není všechno tak, jak jsme si to všichni  představovali, ale nemůžeme to svádět jen na ty politiky. Za všechno co je jinak než jsme tehdy doufali, si můžeme my všichni, jaký jsme si to udělali, takový to máme a to platí vždycky, pro všechno co nás v životě díky našemu úsilí, nebo jeho nedostatku potká nebo nepotká.