17. listopadu přijela do Prahy moje máma se svým přítelem a tak jsme strávilii večer u rodinného krbu. V sobotu 18. jsem ráno vyndala ze schránky Lidové noviny a přečetla si malinkou zprávu dole na 1. straně o napadení Studentské demonstrace. Opravdu LN tuhle zprávu otiskly už v sobotu.Na nedělní odpoledne jsme měli vstupenky do ND, ještě je mám schovaný:o)

Odpoledne jsme jeli s Tomášem do centra, bylo pošmourno, mlhavo, město bylo stejně tiché jako bývalo v těch dobách na konci listopadu. Nikde nikdo, jen pár lidí si nás podivně prohlíželo, když jsme u Václava zapálili svíčku aniž jsme vlastně  věděli proč, vpodstatě skoro nikdo netušil, že na Univerzitách a v divadlech už to vře.

V neděli ráno nás probudil telefon, volala manželka tehdejšího ředitele divadla ( nedávno zemřelého profesora Milana Lukeše), že hrát se asi nebude, protože v pátek vnoci zabili na Národní třídě nějakého studenta, ale, že přijít máme určitě a tak jsme se odpoledne jeli, doma jsem nechala Adama a k telefonu jsem mu napsala telefonní číslo na dědu, pro případ, že bychom se už v neděli nevrátili:o).

Byl 19. listopad a bylo to hodně zvláštní, když jsem z jeviště Nové scény slyšela Jiřího Štěpničku, kterého jsem měla zaškatulkovaného jako Gottwalda, poprvé zmínit Generální stávku a zrušení 4. článku Ústavy ČR (ten článek zaručoval vedoucí úlohu KSČ v zemi). Bylo to zvláštní, jakoby nějaká moderní hra.

Národní třída byla to odpoledne plná lidí, u baráku našeho ústředí hořely svíčky a všude se válely stovky květin a mezi nima trikolóry. Lidé tiše mumlali a zase to vypadalo jako davová scéna nějakého filmu s velkým komparzem.

Prošli jsme Národní a na Václaváku jsme se s Tomášem připojili asi ke stovce korzujících po silnici kolem dokola. Než jsme obešli celé Náměstí a vešli znovu na Národní třídu, bylo nás několik tisíc, začalo drobně sněžit a zvláštní ticho jakoby narušovaly jen úplně tiché kamery kmitající na rozích domů, které jakoby nevěděly kam se dřív vrtnout.

V pondělí ráno jsem jela normálně do práce, pravda, ten pracovní den normální nebyl a to nejen tím, že od rána až do odpoledne přibíhali za šéfem prakticky všichni členové strany z různých pracovišť, aby se ujistili, že noční prohlášení Ústředí je míněno vážně a opravdu by měli raději hned zahodit svou rudou knížku.

Vydržela jsem asi do půl čtvrté, na Sokolovské jsem pak nasedla do tramvaje, svezla se Na Poříčí k Labuti a odtamtud pak kolem Hybernů pešky Příkopy na Václavák.

Město vypadalo stejné jako kterýkoliv jiný den i Příkopy a pak, došla jsem až k Paláci Koruna a zahla doleva za roh.

Na ten pohled nikdy nezapomenu, nikdy jsem do té chvíle neviděla tolik lidí pohromadě, Náměstí bylo od Muzea až do poloviny úplně plné.

Ten pohled samozřejmě v následujících dnech překonalo Náměstí zaplněné úplně, překonalo ho úplně zaplněné Náměstí a všechny boční ulice, překonala ho úplně zaplněná Letenská pláň v sobotu 25.11., ale už to nebyl nikdy tak silný zážitek jako v to pondělí 20. listopadu.

V ulicích Prahy jsem tak prožila od 19. 11. do 31.12. 43 dní. Nevím jestli bývá běžně v tomhle období taková zima, ale tehdy zima byla, mrzlo až praštělo, ale my se báli venku nebýt, protože kdyby všichni zůstali doma, zase by nebyl nikde nikdo:o).

Slyšela jsem po letech poprvé zpívat Kubišovou z balkónu Melantrichu Modlitbu a Karla Kryla Hymnu, nebyl den, aby se někdo nevrátil z emigrace, slyšela jsem na Letné Adamce přemlovat milionový dav, že Generální stávka by měla trvat jen pár minut, aby nebylo ohroženo národní hospodářství:o), slyšela jsem velitele policistů zasahujících 17. 11. se omluvit, a taky jsem slyšela kohosi poprvé říct nahlas do mikrofonu, že prezidentem by měl být kriminálník Havel a to následné ticho trvající pár desítek vteřin, než dav tuhle informaci vstřebal a přijal za svou:o).

Když jsme na Nový rok dlouho po půlnoci odcházeli z poloprázdného Václaváku, kde se celý večer pil sekt ze sklenic a chlebíčky se mazaly na haubnách aut, nikde na zemi nebyl jediný střep. Opravdu byla sametová a jakkoliv si můžeme v kontextu následujícíh let říkat, že to byla chyba, tehdy to mělo své zvláštní mimořádné a silné kouzlo.