Čtu ji už čtvrtý den, Rok Kohouta Terezy Boučkové, není nijak tlustá, nějakých 340 stránek to bývala moje noční norma, ale tohle čtení jde ztuha, často si uvědomím, že jsem se zadrhla uprostřed stránky, že čtu dokola jednu a tutéž větu a nebo nečtu vůbec a čas se zatím posunul o hodinu dopředu. Depresivní čtení.
Před pár týdny jsem slyšela v televizi hovořit autorku o té knize, o sobě, o svém životě uplynulých let, o totální paralýze mozku i těla, o touze nebýt, touze která nakonec přehluší všechny ostatní touhy, o touze usnout a už se neprobudit, o tom jak bolí rána po probděných nocích, o probděných nocích, otupělosti paralýze, soustavném strachu ze všeho kolem, strachu který nakonec vyzraje ve strach ze sebe sama. A tak čtu tu knihu a občas se ve čtení zarazím i na hodiny protože mám chvílema pocit, že čtu svoje slova, svoje myšlenky z nichž některé jsem nikdy nevyslovila ani nenapsala.
Ano znám dokonale ten pocit, to všechno,
být okradená,
být podvedená,
tisíckrát znovu uvěřit a
být podvedená,
pokořená až k zvracení pokořováním ze šatcování,
znovu uvěřit a znovu a znovu se nechat pokořit,
zamykat si věci,
schovávat si věci,
hledat hodiny, dny a týdny věci které mne nenapadlo schovat,
tisíckrát znovu uvěřit stejné lži a
být znovu a znovu okradená,
hledat hodiny tak, že přestavím celý pokoj, obrátím každou stránku v knichách, roluju koberce, abych nakonec tu padesátikorunu, stovku, pětistovku, tisícovku našla pod rohožkou o patro níž, nebo nenašla vůbec,
vztek,
bezmocnost,
ten vztek z bezmocnosti,
strach z toho co příjde další den, za hodinu, za chvíli,
a nakonec strach ze sebe sama,
rozhodnutí udělat stokrát odložené rozhodnutí,
čekání na plnoletost,
doufání, že se toho dne dožiju………..
Mám stejný názor jako autorka knihy, adopce jako právní akt by měly být zrušeny, institut pěstounské péče je plně dostačující a navíc plně ochraňuje obě zúčastněné strany tedy děti i rodiče"-pěstouny. Navíc přidávám, že přerušení těhotenství by nemělo být ženám jakkoliv stěžováno, není nic horšího než nechtěné dítě, nevím jestli je větší zločin dítě v prvních týdnech, měsících jeho prenatálního bytí zavraždit, nebo mu už od jeho vzniku dávat najevo, že je nechtěné, odmítané, nenáviděné.
Lásku, každou, nelze jen dávat, lásku je nezbytné i přijímat. Láska se nemůže omrzet, vyčerpat, vyčichnout, přesvačit, proto je to taky tak mimořádná věc".
Láska, každá, může mít růžovou nebo vanilkovou barvu, chuť i vůni, třeba už proto, aby se z ní nestala mýdlová bublina.