Věnováno paní Sch., ženě, která měla vždycky glanc.Vzpomínám na ní často, ale dnes jsem si na ni vzpomněla, při sledování Malého pitavalu na Nově.
Když jsem ji poznala, byla to už stará dáma, hodně přes 60, v důchodu, a naše setkání spočívala v tom, že každé odpoledne docházela k nám na centrálu, sebrat poštu k odeslání. Drobná stará dáma, inteligentní, sečtělá, vždycky pečlivě upravená, v příšerné šedivé paruce, která vypadala jako nechutná čepice, tu jsme ji rozmluvili až po mnoha letech tvrzením, že její řídké bílé vlasy jsou krásné, a vlastně byly a jejich nedostatek jí na obrovském šarmu nic neubíral. Paruka skončila asi v šuplíku a paní Sch. si každý den před příchodem do práce, nechávala zbytky vlasů načechrat u kadeřnice.
Paní Sch. žila celý život sama, o celou rodinu přišla za války a vdát se nějak nestihla…
Když byla mladá, po válce, nastoupila v nějaké stavební firmě jako účetní a tam se zamilovala na celý život, do svého stavbyvedoucího, bohužel ženatého a patrně náročného, a tak to začalo, fixlování, černé duše, hospodářská kriminalita za několik set tisíc. On se sice nerozvedl, ale zato si postavil", ona dostala" 15 let a náhradu škody v plné výši, sama, přece ho milovala…
Když si paní Sch. odseděla svůj trest, poslali ji pracovat do fabriky a v té dělala až do důchodu a většinu platu posílala na tu náhradu škody.
Znala jsem ji skoro 15 let, nikdy jsem ji neviděla smutnou nebo špatně naloženou, setkat se s ní, pozvat jí na oběd, strávit s ní pak i celé odpoledne, byla vždycky radost a zábava, i když jí bylo už skoro 80.
Milá, stará Dáma, kterou měli všichni rádi a která nikdy neztratila glanc.
�