Když jsem byla malá, posílala mě máma do obchodu s lístečkem, na kterém bylo napsáno, co mám koupit.

Když jsem ještě neuměla číst, podávala jsem lísteček prodavačce, a ta jej pokaždé obracela ze všech stran, a pak většinou řekla " Maminka je doktorka? Tak si skoč domů, ať to přepíše čitelně!" , no a já pak běžela domů, Konzum u Kuboňky byl naštěstí blízko, abych to vyřídila, a máma se pokaždé zlobila, a lístek buď přepsala, když se zlobila moc, došla si pak na nákup sama.

Když jsem už pak číst uměla, často se stalo, že jsem v obchodě obracela ten lístek ze všech stran, a pak jsem běžela zpátky domů, abych se zeptala, co to mám vlastně koupit. To se máma zlobila vždycky, obsah lístečku mi většinou přečetla, ale nepřepsala, a já si tak začala velmi brzy bystřit paměť. Máma už je dlouho "doktorka" a s jejím písmem mají už desítky let problémy všichni, kteří si každé slovo, které kdy napsala, nevyfotili, a neuložili do paměti.

I dnes jsem ještě občas vyslána nakoupit, a samozřejmě dostávám lísteček, protože třeba teď, pár měsíců před Vánoci, bych se mohla ztratit v čokoládových Mikuláších a Čertech, a takto zapomenout, pro co jsem vlastně jela.  Číst sice ještě umím, ovšem to, co je blízko, zas už moc nevidím, a tak moje dnešní lístečky, vypadají takto

to abych se nepřehlídla a nekoupila třeba místo banánů bombóny :o). Pravda. Filip mě zpátky do krámu neposílá, a když přivezu místo vody vodku, tak se taky nezlobí, i když ji nepije:o)