Můj život se zvířaty III.

Tehdy mi bylo snad 14, a byl nejvyšší čas, nebyly to dobré roky, těch posledních 6 let bez psa, nebyly to vůbec dobré roky.

<>Táta tehdy dělal stavbyvedoucího na stavbě čistící stanice někde na jihu Moravy u Kyjova. Některý z dělníků jednoho dne zabavil majitelům zanedbané štětě foxteriéra, a přivedl ho na stavbu, chlapi ho ošetřili, nakrmili a dohodli se, že zůstane s nima a na víkendy si ho vždycky někdo vezme domů. Na tátu připadl 2. víkend, a tak přijel s Bobuškou domů, a na stavbu se pak v pondělí vrátil už bez ní.

Foxteriéři, to je nářez, jednak se musíte naučit je trimovat, což je prazvláštní činnost, kdy po 3-4 hodnínách už nemáte na rukách žádné místo, které by neikrvácelo, ovšem pes je neustále chlupatý. Dále pak, foxteriér, i otrimovaný, je pořád foxteriér, dubová palice, možná něco jako kůň, musí pochopit, že to není on, kdo je šéf, ale musí to akceptovat on sám, jinak to nejde.

<>Bobuška byla nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měla, přišla sice trochu pozdě, ale ten promarněný čas dokázala nahradit. Mohla jsem jí říct uplně všechno, a vždycky byla při mně. Taky jsem s ní dokázala vykrývat všechna četná domácí vězení, která jsem mívala preavidelně od pondělka-do pondělka, s Bobuškou se ven muselo,a čím dýl to trvalo, tím líp:-)

Prožily jsme spolu krásných 11 let , a neumřela proto, že já měla mimino a ona čuchala k postýlce, umřela kvlůli nádoru na mozku, který ji zastínil zrak, a díky tomu, že máma byla tak statečná, že ji vzala na klín a našla tu odvahu říct, " Neboj, to bude dobrý……."