Tak jo, ano, i já jsem drancovala byt s majetkem " v socialistickém vlastnictví"!

Přišla tehdy za mnou, jedna z bytostí mi nejbližších, bylo to někdy v létě roku 80 nebo 81, měla slzy nejen v hlase, a řekla

"Ségra odjela do Jugošky a už se nevrátí, mám klíče od bytu, musíme tam, skoro všechno je na půjčky, nezaplacené a ručitel je matka!"

a tak jsem věděla, že to opravdu musíme, tam jít.

Myslím, že se to odehrálo o víkendu, plížili jsme se ve čtyřech, ověšení cestovníma kabelama, do toho věžáku, v němž bydleli většinou jeho kolegové z práce, ale hlavně její kolegové z práce, tedy z ONV. Bylo to vpodvečer, možná o víkendu, dům byl úplně tichý, takže každý rozjezd a zastavení výtahu, klíč v zámku, byl slyšet asi jako když v tichu kina rošlápnete nafouknutý balónek, nebo kopnete do plechovky. Vlastně nevím, jestli jsme si tehdy uvědomovali, o jaký malér si koledujeme, ale moc stateční jsme rozhodně nebyli.

Pak jsme vstoupili do perfektně uklizeného bytu, postele byly čistě převlečené, okna čerstvě umytá, záclony nedávno vyprané, všechno bylo čisté a vyprané, nikde ani kousek špinavého prádla.

Nejdřív jsme do tašek naložili dětské věci, pak povlečení, záclony, ručníky, osušky, papiňáky,skoro všechno v tom bytě bylo z Tuzexu, a byla škoda to tam nechat.

Pak následovaly promyšlenější věci, programátor z automatické pračky, pár dvířek z obývákové stěny, pár polštářů z gauče a křesel sedací soupravy.

A pak přišlo to nejhorší, se vším tím nákladem opustit byt v bůhví kolíkátém patře  tichého domu, projít přízemím, vyjít ven a naložit se do auta, a nemyslet na to, kolika kukátky nás kdo viděl.

Dopadlo to dobře, až za pár dní se provalilo, že emigrovali a po pár měsících, se na dražbě  ONV, majetku v "socialistickém vlastnictví" podařilo ručitelce, za pár stovek koupit bezcennou pračku, stěnu z obývacího pokoje a sedací soupravu, prostě všechno, co pak ještě několik let splácela jako ručitel půjčky, bance.

Ano i takové to bylo před listopadem 89.