Nedávno jsme vedly diskusi o "dělání potíží" v pohostinstvích s pájou, která má velké zkušenosti:-), pak jsem nějaké své zážitky vyprávěla tu i tam, a tam jsem byla označena za potížistu!

Být "potížistou" si já představuju jako " být kverulantem", ale já se za kverulanta nepovažuju. V mnohých restaruracích v různých koutech republiky si mne pamatují i přesto, že tam zavítám třeba jen jednou doroka, na rozdíl od mnohých, kteří ať si dají k jídlu cokoliv, snědí to, aniž by projevili jakýkoliv pocit, nebo , třeba řekli " Děkuju, bylo to opravdu MOC dobré!", a tohle já říkám, když to opravdu dobré je.

Rozhodně pak nejsem ten typ, který když si objedná Svíčkovou na smetaně za 70, bude očekávat, že maso bude jiné než zadní hovězí, nebo že Moravský vrabec za 65, bude oplývat vepřovými oříšky z kýty. Na druhé straně ovšem špatně snáším, když si objednám jídlo ve výšší cenové relaci, třeba biftek za 200-250, a k němu třeba šťouchané brambory, a přinesou mi smrdutou flaksu, která se nedá ukrojit a k ní vyjetým omastkem nasáklé bramboráčky z pytlíku. Tohle prostě považuju za drzost, větší drzost, než když Svíčková stojí 250 a maso v ní je hovězí zadní. Přesto se nepovažuju za potížistu, protože pokud na něco takového narazím, znamená to, že potíže dělá někdo jiný, třeba tím, že ukrad tu hovězí svíčkovou!

Před pár měsíci se mi v jedné, ne úplně levné restauraci u Labe, stala jiná dost zvláštní věc.Jezdíme tam poměrně často, vaří se tam moc dobře. S Filipem jsme se tam sešli na oběd a já neměla hlad a tak jsem si svou porci grilovaných vepřových jater s šťouchanými brambory, salátem a tatarkou nechala zabalit, pak jsme zaplatili a odešli, a krabici s jídlem jsme zapomněli na stole a všimli si toho až po chvíli ve městě. Bylo půl třetí, když jsme s restaurace odcházeli, domů jsme dorazili před pátou, Filip našel na netu telefonní číslo, a volali jsme, že se pro tu krabici za chvíli staví Vašek, který si jel do města pro cigarety. Chvíli trvalo, než se podařilo k telefonu sehnat obsluhující blondýnu.

" Jeje, ale já jsem tu krabici vyhodila, když jste odešli…" pravila blondýna.

" No to snad není možný, aby to byla taková kráva!" řekli jsme prakticky jednohlasně, a Filip začal prohlížet adresář v telefonu, aby zavolal majiteli.

" Nech to bejt" řekla jsem já " už tam prostě nepudem!"

A bohužel musím konstatovat, že v českých restauracích je v současné době podobná situace, jako před 20ti lety, jako by nevěděli, co se s nima děje:-(