ani pro zvířata, natož pro lidi, a tak teď jezdíme čůrat 10 kilometrů daleko.

Včera ráno, když jsem se s ní v ordinaci "vesele" loučila, opravdu jsem si myslela, že ji živou vidím naposled….

Gerince počátkem loňského července odoperovali zhoubný nádor, "Nebude metastázovat" řekla doktorka " spíš se někde udělá nový", a tak ji hlídáme, od července, abychom nepropásli ten okamžik, kdy už to bude špatně.

V sobotu ráno jsem se probudila v mokré posteli, sedla jsem si a zmateně jsem prohlížela, co se stalo, a pak mi došlo, že Gerinka si mi lehla na nohy a asi se ve spaní počůrala….

Jenže v sobotu vpodvečer, už se počůrala všude,kde si lehla a tak jsem s ní po bezesné noci, jela v neděli k naší/jejich doktorce.

Na sonografii to vyypadalo to na nádor v močovém měchýři, a my se bez velkých řečí dohodly na milosrdné operaci…. vlatně nedohodly, byly jsme tak nějak dohodnuté už dřív.

Odcházela jsem, přesvědčená, že už se neuvidíme, " Buď statečná, určitě se někde uvidíme!" řekla jsem a koukala do těch velkých očí, které křičely " Nikam nechoď, prosím!!!"

A pak jsme jeli domů a nikdo nic neříkal, a pak jsem čekala, čekala a říkala si " Jestli nezavolá do 12ti, nebude to tak zlé, protože operuje."

Telefon zazvonil ve 1/4 na 12, nadechla jsem se, hodně zhluboka…. 

" Je to dobré, nebyl to nádor, jen krevní sraženína a úplně plný měchýř! nevím proč, nevím co to je, ale je to tak, ve 2 si pro ni můžete přijet!"

Gerinka teď má jedny prášky aby nečůrala samovolně a druhé aby čůrala, když chce, takže to v praxi vypadá tak, že po tom jednom s ní musíme jet 10 kilometrů vycvévkovat a po tom druhém se počůrá i když nechce, ani nevím, co je vlastně lepší.

Co vím je, že jsem si sama v sobě, kdysi dávno, postavila bariéry, které mě nechávají předstírat si, že "to nevadí", když už se nedá nic dělat, když se děje cokoliv, co nemohu změnit.

Ale vadí to, zatraceně moc to vadí