Stačí jeden, asi jsme ztratili schopnost radovat se z každé maličkosti, maličkostí, které měly schopnost nahrazovat život!Když tak čtu ty povolební nářky levicových voličů, nechápu, nechápala jsem, pořád nemůžu nějak přijít na to, co bylo tehdy lepší a dnes je horší, tedy krom toho  práva na práci", a pak mě to napadlo, přestali jsme se prostě radovat z běžných věcí!

Vždyť jaká to byla radost, třeba přinést domů banány ( kilo za 17.50), nebo jahody v zimě, sehnat toaletní papír, vložky, prací prášek pro děti, Čtyřlístek, italské lodičky, jiné tričko než měla ostatní děvčata v kanceláři, dětské jízdní kolo!, čerstvý chleba v sobotu.

Jaká radost byla koupit si svetr v Luxusu (nejméně 300), když do města přišlo v jednom vzoru jen" 200 kusů!, vystát si frontu na parfém od Diora a vonět pak stejnou krásnou vůni jako všechny, které si tu frontu vystály.

Jaká radost vystát si frontu na dovolenou v CKM.

Jaká radost mít možnost přepsat šéfovi manželčinu diplomku, s 5ti průklepákama, za dvě stovky.

Nebo ty cenové normy, člověk si nemusel lámat hlavu, kde něco koupit levněji a otravně pobíhat, všude bylo všechno za stejné ceny.

Nebo barevná televize! To byla radost, když se člověku z platu 1800,- brutto, podařilo našetřit si na ní 10 tisíc, nebo 6 na automatickou pračku a pak si na ni vystát frontu.

Jakou radost jsem měla, když jsem synovi koupila velmi okleštěnou verzi sektorového nábytku do pokoje za 9.5 tisíce a půl roku čekala na jeho dodání!

Jak jsem byla šťastná, když mi kolegyně z práce, jejíž manžel dělal vedoucího v garážích v Opletalce a měl tedy všude konexe, sehnal rok co rok před Vánocemi ananas, a hlavně dlaždičky!, 1m2 šedé kůže" do koupelny, a 5m2 hnědých dlaždic 20×10 na obklad do kuchyně a na zem ke vstupním dveřím. Jak jsem ochotně a šťastně ty dlaždice vozila metrem a pak autobusem domů, každý den 5-6 kusů, protože víc bych neunesla.

Jaká radost, posadit se párkrát týdně vnoci k šlapacímu šicímu stroji a ušít si něco na sebe.

Když pominu své pracovní začátky, v roce 1988 a 89 jsem vydělávala průměrně kolem 3 tisíc měsíčně hrubého( to bylo samozřejmě včetně 13. platu a nějakých odměn, a byl to docela slušný plat, ale znáte to, to navíc se většinou utratilo za něco navíc ), můj běžný hrubý plat dělal 2.500, a to znamenalo, že když jsem zaplatila za 2+1 pochybné kvality v Praze, včetně telefonních poplatků, 500,-Kč, synovi obědy, tramvajenku, plyn a elektřinu, 300 bezúročnou půjčku z FKSP( na ten sektorový nábytek), zůstalo mi na všechny ty radosti něco kolem 1000 Kč/ 250 na týden.

A na tu radost, když jsme dobře hospodařili, a mohli si na víkend koupit  2.5 decovou lahvičku Coca-Coly za 5,-Kč, a vypít si ji k obědu napůl, si pamatuje můj syn dodnes:o)

Jojo, krásné časy to tenkrát byly ! :o)

�

�

�