Ne, že bych si na ni vzpomněla až dnes,  občas si na ni prostě vzpomenu, ale není to moc často, byla ještě před Olinkou:o)

Martinu sem poznala tuším v roce 2000, nastoupila jako asistentka jedné kolegyně, a jedním z jejich hlavních úkolů bylo, nebavit se semnou, a pár měsíců to taky striktně dodržovala.

Martina byla velmi atraktivní žena, nebyla to vyložená krasavice, ale atraktivní prostě byla. Dlouhé zrzavé vlasy si většinou natáčela na prst, mluvila hlubokým hlasem a velmi, velmi pomalu, mně to připadalo napínavé, mužům myslím erotické.

Martina měla za muže Jugoslávce, později tedy Černohorce:o), který rozhodně nedělal svému národu hanbu, protože nic nedělal. Martina se s ním a synem, tehdy cca 13ti letým, vrátila domů někdy v roce 1998, či 1999, on dělal jednatele jakési podivné cestovní kanceláři, jejíž hlavní náplní bylo dělat dluhy. Bydleli na okraji Prahy, v papundeklovém domě, který Martina získala od svých rodičů, a dům to mohl být docela hezký, kdyby ho někdo udržoval.

Zhruba po půl roce v zaměstnání Martina onemocněla revmatoidní artritidou, takže trpěla velkými bolestmi, zejména rukou, což znamenalo pracovní neschopnost a počátek našeho přátelství. Martina totiž neměla auto, ani její Jogurt neměl auto, nejbližší obchod v němž se dalo nakoupit diskontně, byl kilometry vzdálen a tak jsem jednou týdně jezdila, abychom obstaraly velký nákup, protože marná sláva, na Černém mostě měli vody za 2.50 a co na tom, že já to měla 10 km k Martině, 5 na ČM, pak 5 zpět a 10 domů. Ale dělala sem to ráda, prostě potřebovala pomoct, někdy i zaplatit ten nákup.

Zhruba po roce nastal čas, kdy měl Martinin syn dosíctí 15ti let, a Martina pojala nápad, že by mu k narozeninám koupili počítač a tak pověřila Filipa, aby byl tak hodný, nakoupil komponenty a s přítelem Romanem tu věc sestavili. Těch komponentů bylo docela dost, a je to už dost dávno, patřily mezi ně různé grafické a jiné karty, samozřejmě tiskárna, suma sumárum bylo těch komponentů cca za 19 tisíc, ovšem když byl počítač v kompletu, ukázalo se, že Martina má tisíc jen 5, a tak jsem jí zbývajících 14 musela půjčit.

Pak šel čas, Martinin Černohorec odjel dělat dluhy domů a Martina si našla na inzerát nějakého přítele z Rakouska a papundeklový domeček začala inzerovat k prodeji.

Pak se mi úplně ztratila, uběhl rok, možná skoro dva a najednou zazvonil telefon a kdo nevolá, totiž kdo volá, Martina!

Docela mě to zaradovalo, že se ozvala, chvíli mi povídala kde teď žije a jak se má, aby se posléze dopracovala k tomu, proč vlastně volá, krom toho, že by semnou moc ráda vypila kafíčko.

Doposud neprodaný papundeklový domeček údajně někdo vykradl, ztratila se spousta věcí, mezi nimi i synův počítač….., a proč tedy Martina volá? no chtěla by účty k tomu PC a příslušenství, aby je mohla nárokovat po pojišťovně.

" Martino" povídám " určitě se stav, moc ráda Tě uvidím, ale pokud jde o účty, vždyťs mi ten počítač do dneška nezaplatila!, takže pokud chceš fakturu, musíš ji nejprve zaplatit!"

" Aha, takže dokud nezaplatím, nemůžu přijít na to kafe?" ptá se Martina a směje se, napínavě!

" Samozřejmě, že můžeš přijít na kafe, ale fakturu Ti dám, až mi zaplatíš těch 14 tisíc, co mi dlužíš.", směju se já, obyčejně.

Řekla, že zavolá kvůli tomu kafi. 

A já čekám, už nejmíň 8 let.