V dávných dobách sem byla přesvědčenam že Svíčková je strašně složité jídlo, postupem času sem shledala, že zas tak složité to není, pokud člověk disponuje potřebnými komponenty, což ovšem nutně neznamená, že maso musí být “svíčková”.

Na Korfu sem se nabídla, že bych jednou, dvakrát třeba i něco uvařila, a moje představa byla třeba něco jako řízky, vepřoknedlozelo, nebo tak nějak podobně,  ovšem paja rozhodla, že by měla chuť na Svíčkovou, já sem se trochu vyděsila, protože knedlík vyrobit neumím, ale říkali, že nebudou vadit ani noky :o) a tak jsme jely nakupovat.

Začalo to masem, hovězí sice poznám pouhým okem, ovšem o jakou část krávy se jedná, pouhým okem většinou nepoznám, pokud se nejedná například o ocas nebo klišku.

” Jaké je to maso?” ptám se páji a podávám jí tácek s masem.

” No hovězí!” praví pája po prostudování štítku, no a tak jsme vzaly dva tácky s neidentifikovatelným hovězím a plátkovou slaninu.

Pak přišla na řadu zelenina, a já zjistila, že jediná zelenina z těch, které jsou potřeba na Svíčkovou, je zde k sehnání mrkev. Když pája oběhla obchod asi potřetí, našla i jinou cibuli než červenou, takovou podivnou bílou, no a jako finále jsme koupily celer řapíkatý.

Doma sem maso nakrájela, udělala do něj díry a do těch nacpala slaninovou pastu, plátky slaniny totiž pohromadě nedržely, a maso sem pak naložila na dva dny do mrkve, podivné bílé cibule, řapíků celeru, bokového listu a nového koření.

Další problém byla trouba, Adonis má totiž sporák s troubou v které by se dalo upéct sele vcelku, a tak sem musela sáhnout po papiňáku a maso pak dopéct na pánvi ( protože pekáč s masem v ní vypadal jakobyste to trouby normální velikosti položili třeba vejce).

Nakonec to všechno dopadlo dobře, knedlíky vypadaly a chutnaly jako knedlíky, maso chutnalo jako pravá svíčková a omáčka jako opravdová Svíčková, a kupodivu neměla zelenou barvu :o).

Z toho plyne, že tak složité jídlo, jako je Svíčková, se dá připravit z jakéhokoliv hovězího masa, s minimálním množstvím surovin, na dvouplotýnkovém vařiči:o)