Začalo to tím, že jsem v roce 1999 ulomila na Gran Canarii ( tuto rostlinu zde nazývají Solandra Maxima) klacík dlouhý asi 10 centimetrů a ten jsem, zabalený do namočeného ubousku, přivezla domů, na pár dní namočila do vody a pak píchla do hlíny.

Stejně jsem to zkusila udělat ještě nejméně 20x, s nově ulámanými klacíky, tak i s klacíky ulomenými z Adély. Bohužel každý další pokus mi vyrostl maximálně do výšky metru a nikdy nevydal jediný květ.

Adéla téměř nevečeří, sem tam dostane napít, zhruba jednou v týdnu, od jara do podzimu bydlí venku, když se ochladí pod 5 stupňů, přesunu ji do kuchyně.

Letos v létě jsem myslela, že je to její léto poslední, utrousila téměř všechny listy, a ty co zbyly, vypadaly, jako by je někdo okousal velkou děrovačkou, všechny, netuším jak, proč, nebo čím se to stalo, ale vypadalo to dost definitivně.

Adéla je ale houževnatá, na sklonku podzimu opět obrostla a před týdnem vydala svůj první letošní květ, který vydržel několik dní a byl větší než všechny předchozí.

Adéla momentálně, po pravidelném sestříhu, měří 270 centimetrů, jinak by se do místnosti nevešla

Celý květ měří téměř 30 centimetrů

Příšel Adam, koukl na to a pravil  ” Proč jsi to přidělala až nahoru, vždyť to takhle není moc vidět!” :o)