taky jsem si jeden psala, ale jen chvíli.“Pamatuješ” povídá onehdá kamarádka Dana a směje se “Jak Tě matka táhla v Národě v 5 odpoledne z čajů za triko za krkem tím obrovským sálem od stolu pod pódiem? Kolik Ti tehdy bylo, 16?”.
Ano, bylo mi 16 a vlastně jsem na ty “čaje”ani nešla protože jsem to neměla dovolené, jen jsem se tam zastavila tak naskok:-)) bylo léto a 5 odpoledne a ještě ani nehráli:-) “To víš, že si to pamatuju.”
Deník jsem měla, dostala jsem jednou od nějaké tety takový sešit v pevných lesklých deskách, možná mi tehdy bylo 13-14, nevím a samozřejmě jsem si psala deník. Taky památník jsem měla, ten byl červený a uprostřed byl čteverček a v něm kytka:-). První obrázek mi do něj namalovala máma, ona malovala vždycky moc krásně:-)) a dalších pár potom různé tety, teda mámy kamarádky, opravdové tety jsem žádné neměla. Pak jsem ho vzala do školy, aby malovali a psali spolužáci na kterých mi záleželo a někteří malovali a psali, ale máma některé tyhle umolousané stránky pak vytrhla a tak jsem ten památník odložila, protože nač si nechávat psát cizí památník.
Deník se někde časem ztratil, byla jsem vždycky dost nepořádná a i když jsem měla svůj pokoj, nějak v něm nikdy nebyla žádná správná skrýš, tedy taková do které bych si já schovávala a já pak nacházela a objevil se náhle po mnoha mnoha letech spolu s hromádkou dopisů, které jsem nikdy nedostala a nečetla a úryvky z něj jsem naposledy slyšela vloni v létě. Možná to ani nebyl deník, spíš taková první literární tvorba:-), povídka o sestře, asi moc špatná, protože už o ní slýchám velmi pejorativně přes 30 let.
A hlavně, já přece NEMÁM sestru.
Můj deník mě pro celý život naučil věc pro můj život velmi podstatnou, nečíst cizí korespondenci, ani papírovou, ani jinou, neotevírat cizí diáře, ani ICQ, nedívat se do cizích telefonů a moje zkušenost deníková je mnohem silnější než moje zvědavost, která není zrovna malá:-)
Ja objevila rozpor v nazvu prispevku… Lide si obcas pisou deniky, obzvlast holky… To preci nejde :o))) dle samciho-lidskeho pokoleni :o)
Všechno nejlepší, Mod! (i když asi po ..)Deníček? …ten můj dopadl stejně – deníček z druhé třídy (a to tam bylo jasně napsáno: dívání se do desek všem zakázáno, kromě mě – Evy :-)))- jednou mamka “nenápadně” a před sestrou zmínila, co jsem “svěřila jen deníčku” br!! Dodnes si ten pocit pamatuji a nikomu bych to neudělala. Možná to na mě má stejný vliv jako na Tebe, Mod – také neotvírám cizí psaní, třebaže je to jen dopis z úřadu a vím, co tam bude; nelustruji mobily atd. Měj se prima! A ať se velká voda vyhne…
No, asi je to fakt spíš záležitost něžnějšího pokolení. Protože deník jsem nikdy neměl… A co je horší a teď mě štve, při svých četných cestách do zahraničí jsem ani nebrával foťák či něco podobného. Takže z těch všech výletů mám zpravidla pár pohlednic, jen výjimečně nějakou fotku :o) A člověk zapomíná, zapomíná… 😉
No uvidíme co budete říkat dál:)
Můj deníkmyslím (doufám), nikdo nečetl a teď ho mám v PíCíčku, takže mnohem přístupnější ale komp je můj, takže asi nakonec obráceně 😉 (ale už to neni ten “pravej deník”)
Moje mamina měla trauma z toho, že její máma četla její deník. Každopádně s deníkama to asi funguje jako s šikanou na vojně – jak je jednou člověk mazák, taky rád otevře deník nějakýho bažanta. 😉
Já se ze svýho deníkovýho traumatu otřepala teprve nedávno, ale jak vidím, nejsem zdaleka sama, kdo má podobný zkušenosti :-))