taky jsem si jeden psala, ale jen chvíli.“Pamatuješ” povídá onehdá kamarádka Dana a směje se “Jak Tě matka táhla v Národě v 5 odpoledne z čajů za triko za krkem tím obrovským sálem od stolu pod pódiem? Kolik Ti tehdy bylo, 16?”.
Ano, bylo mi 16 a vlastně jsem na ty “čaje”ani nešla protože jsem to neměla dovolené, jen jsem se tam zastavila tak naskok:-)) bylo léto a 5 odpoledne a ještě ani nehráli:-) “To víš, že si to pamatuju.”
Deník jsem měla, dostala jsem jednou od nějaké tety takový sešit v pevných lesklých deskách, možná mi tehdy bylo 13-14, nevím a samozřejmě jsem si psala deník. Taky památník jsem měla, ten byl červený a uprostřed byl čteverček a v něm kytka:-). První obrázek mi do něj namalovala máma, ona malovala vždycky moc krásně:-)) a dalších pár potom různé tety, teda mámy kamarádky, opravdové tety jsem žádné neměla. Pak jsem ho vzala do školy, aby malovali a psali spolužáci na kterých mi záleželo a někteří malovali a psali, ale máma některé tyhle umolousané stránky pak vytrhla a tak jsem ten památník odložila, protože nač si nechávat psát cizí památník.
Deník se někde časem ztratil, byla jsem vždycky dost nepořádná a i když jsem měla svůj pokoj, nějak v něm nikdy nebyla žádná správná skrýš, tedy taková do které bych si já schovávala a já pak nacházela a objevil se náhle po mnoha mnoha letech spolu s hromádkou dopisů, které jsem nikdy nedostala a nečetla a úryvky z něj jsem naposledy slyšela vloni v létě. Možná to ani nebyl deník, spíš taková první literární tvorba:-), povídka o sestře, asi moc špatná, protože už o ní slýchám velmi pejorativně přes 30 let.
A hlavně, já přece NEMÁM sestru.
Můj deník mě pro celý život naučil věc pro můj život velmi podstatnou, nečíst cizí korespondenci, ani papírovou, ani jinou, neotevírat cizí diáře, ani ICQ, nedívat se do cizích telefonů a moje zkušenost deníková je mnohem silnější než moje zvědavost, která není zrovna malá:-)