se jmenovala ta ulice v které jsem včera zaparkovala v Lidicích.“Není dneska 10.??? června?” otáčím se ke Karče.
“No jo! dneska je 10!” odpovídá mi.
A tak jsme vešly do Lidického památníku v podvečer 64. výročí Lidické tragedie. Vlastně ne tragedie, fašistického zločinu, tak je to přesně.
Kdysi dávno jsem projížděla kolem Lidic autobusem a v místě dnešní hlavní dominanty památníků se týčila taková divná železobetonová bolševická hrozná konstrukce. V roce 1995 se z Lidic stala Národní kulturní památka a Památník Lidice tak sestává z obrovské plochy zeleného parku se statisíci vysázených růží a hektary pečlivě zastřižených a ošetřovaných trávníků, Památník se rozprostírá zřejmě na celé ploše původních Lidic z roku 1942 a jejich okolí.
Pokud byste měli pocit, že máte potřebu sklonit se před utrpením všech, kteří na tomhle místě zemřeli a nebo přinejmenším zničilo jejich životy, určitě se tam zajeďte podívat.
Pokud ale máte zájem jen o krásnou procházku, nejezděte tam, to místo je příliš smutné.