Nahoru na kopec pojedu tramvají a do Víta se nestavím, taky jsme tam nebyli a přitom, když tak nad tím zpětně přemýšlím, chtělo to nějaký kostel, už tehdy v jiném městě,  a v něm tiché ano", které by bylo první a poslední, a tak jen projdu nádvořím a nad velkým městem se posadím na kamenný ochoz a chvíli se budu dívat, na chvíli zapomenu proč tam jsem a budu se věnovat městu, které miluju.

A pak dolů z kopce šílenou cestou, které můj syn říká kockatá":-) a možná se zase zuju, když bude teplo, protože nejen podpadky,ale i nohy těmi kockami trpí.

Dole minu pár koček i Mikuláše, ty symboly katolické církve už mi přece nic neříkají:-) a pak , pak se zastavím u Hvězdiček, to je sice jiný příběh, starý už dobrých 30 let, ale zato takový, který ničím nezhořkl a to j jsou ty nejhezčí příběhy, příběhy bez konců.

A pak na Most, od té doby jsem tam nebyla. Řeka nebude tak klidná jako před dvěma roky, ale ne tak neklidná jako před čtyřmi lety, černá, divoká, nesoucí lednice, postele a tuleně.

Možná si budu prohlížet obrázky, kamínky a hrnečky, ale určitě se zastavím u kříže na kamenném ochozu mostu, u kříže přání. Před těma dvěma lety jsem si tam nic nepřála, protože jsem měla všechno co jsem si přála a zdálo se mi neslušné přát si něco navíc, ale tentokrát si přát budu. Zapomění