No ne že bych sem, domů, jezdila v poslední době moc ráda, spíš nerada.

Jednak je tu všude ten prach a binec a věci nemají své místo, takže je nemůžu najít a ty, kterým jsem už místa našla zase nemůžu najít proto, že jsou to místa úplně nesmyslná.

Když jsem přijela dneska kolem večerní sedmé, za dveřmi jsem pojala podezření, že se tu koná nějaká diskoška. Otevřu dveře a vlna decibelů mě vyrazila zpátky na chodbu.

V mém původním bytě, nyní části A všude rozsvíceno, Adam skládá kuchyňské skříňky a Adéla maluje kuchyň. Rádio řve tak silně, že Adéla neslyší co jí říká Adam a Adam neslyší co mu říká Adéla a tak řvou, aby přehlušili hudbu. Z pohovky vříská Ája a já se snažím protáhnout chodbou, doufajíc, že mě nejen přeslechnou, ale i přehlédnou.

V první předsníni ( i zde je všude rozsvíceno) na mne najel s motorkou Matěj, v jídelně pak Adámek, který vyrazil, rovněž na motorce z mého nového obýváku.

"Hele mámo", zařval mi za zády Adam, který mě nepřehlédl, "tady se ti dneska nějak skrčil strop! no užs viděla skrčený stroooop?"

Ještě neviděla, ale vidím, tenhle strop nepraskl, ale opravdu se nějak skrčil.

Rezignovaně jsem došla do pokoje, jejich bulteriér Sněhurka, které říkám Pastelka, spinká na mé kožené sedačce. Položím tašky na stůl a jdu do koupelny a hle, co to nevidím a necítím, Pastelka tu kakala, všude, všude na mou novou bíle vyspárovanou podlahu.

Nö tak řekněte, není tohle všechno už opravdu k posrání?