aneb 14 dní s E. Barrett Browningovou – 44 Sonetů až do 2.9.  

Tu píseň zpíval Theokritos kdysi
o sladkých rocích, dávno minulých,
z nichž každý lidem v rukou milostných
přinášel dary, které vysnili si.
Já vzpomínala vidouc, jak se mísí
zkazka těch starých veršů antických
do kruhu vlastních teskných roků mých,
jež stínem semkly mne. Vtom za mnou čísi
hlas ozval se a vítězně se zved
a přerušil mne náhle v pláči mém,
přes odpor můj mne k sobě strhl zpět
a ptal se – vládce nad mým soudem:
"Víš, kdo tě drží?", Smrt." Však odpověď
zní stříbrná: "Ne smrt, já láska jsem."

Z vesmíru, který nese boží znak,
jen ke třem tvoje ústa hovořila.
Ty promluvil’s a já jsem pochopila.
Ten třetí – Bůh – nám odpověděl však!
Takovou kletbu vložil na můj zrak,
že ani tehdy, kdybych mrtva byla
a sama smrt má víčka zatížila,
stín záhrobní by nesvíral je tak.
Nad jiná "ne" je stokrát horší Jeho.
Tlach lidský netknul by se nás, můj milý.
My bychom z víru moře vzbouřeného
přes štíry hor se k sobě nevrátili:
A nebe mezi námi? Hvězdy jeho
jen naši přísahu by zpečetily.

Jsme nerovni a nerovni jsme byli
vždy v osudech i v celém žití svém.
Andělé naši vzhlédnou s úžasem,
o sebe jenom v letu zavadí-li.
Ty rozpomeň se, že tě ocenily
i královny, jež zvou tě k slavnostem,
kde oči s jasnějším jsou pohledem
než moje oči, které rozjasnily
se vždy slzami. Proč tedy ven
do tmy se z oken světlých zrak tvůj sklání
k bludnému pěvci, který unaven
pod stromem odpočívá? Požehnání
lpí na tvém čele, – na mém rosa jen, –
teprve smrtí budem vyrovnáni.