Začíná nový školní rok a děti, ty větší, některé, se přemístíly ze škol základních na školy střední, vyšší a nebo ty nejvyšší.
Je jasné, že jsme to většinou " my" rodiče, kteří vybíráme zejména ty školy střední, často jsme to "my" rodiče, kteří vybíráme i ty vyšší a vysoké, protože " přece je to ještě děcko a neví co vlastně chce", případně "studovat musí každopádně, protože se to tak patří" a tak mnozí premianti ze škol středních ocitnou po úspěšných přijimačkách ve studijním oboru vysvěném rodiči, některé, co prošly střední školou odření až na kost, pak v oborech které zbyly.
Jsme různí, i děti jsou různé, některé působí dojmem bezstarostné hravosti, některé dojmem mimořádné zodpovědnosti a pečlivosti, nekteré se proflámují za 10 let všemi 5ti ročníky vysoké školy, aby si posléze našly práci mimo obor která by je bavila, některé si řeší koncem druhého semestru jak sdělit doma, že nemají ani jednu zkoušku z toho prvního. U některých ani nevíte jak a stojíte v Aule při promoci. Některé…….
Jakub – premiant gymnázia, na maturitním vysvědčení samá jednička, před sebou přijímačky na medicínu, netuším jestli to tak chtěl, ale rodiče si to takto vysnili. Spáchal sebevraždu dopoledne jednoho pracovního dne ve svém pokoji.
Kája – premiant gymnázia, přijat na Medicínu UK. Tatínek úspěšný právník, maminka úspěšná inženýrka. Kája vyskočil z 6. patra kolejí Větrník na přelomu prvního a druhého semestru, žádné zloušky mu nechyběly.
Markétka – VŠE , konec 2. semestru a okno v 5. poschodí Žižkovských kolejí.
Všechny tyhle děti jsem znala, všem by dnes bylo mezi 35 – 28 roky a jejich rodiče se už nikdy nedozvědí, jaké byly vlastně jejich sny.
