Jmenoval se Mirek a jestli jsem někdy znala někoho, kdo měl všech pět P, tak to byl rozhodně on:o)Bylo mi 20 a jemu necelých 30 a byli jsme kamarádi, nic na tom neměnilo to, že on se moc líbil mně a já jemu. Měl velice krásnou ženu, kterou si vyvzdoroval v rámci své rodiny a s ní malou holčičku, asi tak 3 letou. Bydleli dva domy ode mne a Mirek mi každé ráno zazvonil cestou do práce dole na zvonek, abych nezaspala do práce, já mu zamávala z okna a on pak zahnul za roh domu k hlavní silnici z které mu jezdil autobus do práce. Když jsem se pak přestěhovala na jiné místo, už mě nebudíval, ale vídali jsme se častěji a osobněji protože pracoval s naddůlním a tak jsme se chvílema navštěvovali.
Dagmar jeho žena byla velice krásná štíhlá bytost s dlouhými vlasy, velmi chladná, možná spíš rezervovaná,velmi pracovitá a vé době roku 79 přestavovala téměř vlastníma rukama malinký domeček uprostřed města, který si koupili. Mirek svou Dagmar miloval moc a bylo to na něm vidět a při každé příležitosti to z něj bylo i slyšet. Celkový dojem z jejich vztahu byl prostě dokonalý, ten vztah musel být dokonalý, protože on dokonalý byl.
Stalo se to jednoho březnového rána, Mirek stíhal autobus, proběhl sídlištěm až k hlavní silnici na niž vyběhl zpoza kontejnerů na odpad, přehlédl přijíždějící auto, řidič auta jej možná ani nepřehlédl, jen už nemohl udělat vůbec nic, malá vzdálenost a chlap proti autu.
Na té silnici bylo bohužel i v tuhle nekřesťansky ranní hodinu příliš mnoho ochotných rukou, které Mirka zvedly za nohy a ruce a přenesly jej na chodník. Vzhledem k závažnému poranění páteře to byla druhá nehoda, která se mu toho rána přihodila.
Prognózy lékařů F-M ARO nebyly vůbec pozitivní, vážný život ohrožující stav s nejasným výsledkem, Mirka napojili na řízené dýchání a mnoho dalších přístrojů, rozlámaná páteř a těžce poraněná hlava, stav blízký klinické smrti, taky doba to byla blbá, nebyla moc vůle nechávat pacienty s nejasnou prognózou zbytečně připojené na přístrojích".
Seděli jsme v jejich bytě s naddůlním na střídačku 3 dny, aby byl někdo s Dagmarou, aby byl někdo s jejich holčičkou, když byla Dagmara v nemocnici e nebo někde něco vyřizovat.Vlastně myslela jsem si původně, že bude pořád v té nemocnici, ale jezdila tam s naddůlním 2x denně a po hodině se vraceli zpět. Pořád jsme o tom mluvili, jestli je možné, aby se probudil, co bude když se probudí, co bude, když tam bude takhle ležet, pořád.
Ten třetí den tam pak byla naposled, bylo to večer kolem 22 hodiny. Napřed dala lékařům písemný souhlas k odpojení a pak si šla z Mirka ustřihnout pramen vlasů, pak se vrátila zase domů.
Ten večer, další den, moc dalších dní jsem vůbec nemohla pochopit co se stalo, že se to vůbec stalo a pak se stalo ještě cosi, co jsem taky nikdy nepochopila, po dvou týdnech jsme 3 dny hlídali holčičku, protože Dagmar, která byla ve 2 měsíci těhotenství, šla na potrat.
Mně se pak v květnu narodil syn, no možná jsem byla v té době nějak mimořádně přecitlivělá, myslela jsem si tehdy a pak ještě pár měsíců, ale od té doby už uplynulo 28 let a já jsem ještě stále nepochopila a nepřijala to, co se stalo tehdy v noci a pak po těch 2 týdnech.
V tom bytě jsem pak už nikdy nebyla, ani v tom domečku, který Dagmar dorekonstruovala, občas jsem ji potkávala zhruba 5 let, většinou jsem kolem ní jen proběhla a vyměnili jsme si nějakou frázi. Pak jsem se odstěhovala k Vltavě a znovu jsem ji potkala zhruba 15 let po té strašné události.
Zastavily jsme se spolu na Místeckém náměstí, ptala se jak žiju a cosi mi vyprávěla o těch 15ti letech svého života a já si po pár minutách uvědomila, že nejen, že vůbec neposlouchám co mi říká, ale, že se na ni ještě ani po těch letech vůbec nemůžu podívat. Asi byla víc chladná než rezervovaná.
Na něj vzpomínám často, celá ty roky, pořád ho vidím jak běží mezi domy, na rohu se zastaví, otočí a zamává:o)
�
�
Někteří lidé ale anděly mají, pokračování příště:-)
