aneb jak jsem dnes volala 156.

Čím dál tím víc se utvrzuji v tom, že ze zpráv v TV se nedá ani žít, natož blogovat, ovšem, stačí se vypravit na pár minut do skutečného světa a zážitků je okamžitě habaděj.

Tak třeba dnes, to jsem se vypravila do banky nakoupit valuty, no to ne,možná devizy, to taky ne, no prostě nakoupit. Pokladní sem svým požadavkem nejprve vyděsila, prý tolik peněz ani v celé bance nemá, ale protože jsem neměla pistoli ani kšiltovku, šla hledat a já asi půl hodiny čekala, našla, já jsem zaplatila a šla.

Venku přímo před bankou na dlažbě před lavičkami, mezi parkujícími auty ležel pán. Nejprve sem si pomyslela, že by se měl přikrýt, jinak ležel dost úhledně, a prošla jsem kolem něj, ale zhruba po 10ti metrech jsem se zastavila a otočila, vzpomněla jsem si totiž, že před těmi lavičkami občas parkuju, když jinde kol vůkol není místo. Chvíli jsem postávala a přemýšlela jestli pánovi udělá větší radost  zaplatit v nemocnici 30,-Kč za ošetření a následně 60,-Kč za každý den pobytu, případně i v mrazáku, nebo 2.5 litru za nocleh na Záchytce. Pak začalo mrholit, pán pořád spinkal, lidi chodili kolem, vytočila jsem 156.

Městský polajt pravil, že tam pošle hlídku a fakt, když jsem po chvíli vyšla z drogerie, už tam byli a pána dali spinkat na lavičku. Když jsem vyšla z dalšího obchodu byli tam s pánem pořád a já z náměstí odjela pod most pro kapesníky.

Když jsem náměstím projížděla podruhé, před lavičkami už parkovala blikající sanitka.

Blikající sanitky lidi na záchytku nevozí, že ne?

�