je to jen ten divný, nepříjemný pocit…

Nikdy jsem se tady nebála na té samotě, přesto, že ze 3 stran široko daleko nikdo, a z té 4. les. Většina mých kamarádek celá ta léta říká " Proboha, jakto, že se tu nebojíš? já bych se tady posrala i ve dne, natož vnoci!" 

Každý z Vás,komu někdy vykradli auto, byt, nebo dům, pochopí o čem mluvím.

Příjdete k němu, a napřed uvidíte to vytlučené okno, vylomené mříže, nebo roztlučený zámek, "vejdete" a napřed Vás popadne vztek, když vidíte ten borel, dráty po rádiu, Vaše věci pryč, pootvírané skříňky a skříně, všechno co se nehodilo po podlahách.

Uklidíte, necháte vsadit nové sklo, opravit zámky, oželíte co se ztratilo a zdánlivě je všechno jako vpořádku, ale pak si uvědomíte, že kdykoliv nasednete, vstoupíte, ovládne Vás zvláštní pocit, pocit ztráty soukromí. Někdo tady byl, někdo vstoupil do Vašich výsostných vod, sahal na Vaše věci, nepříjemný pocit, který Vás nutí sem tam se otočit, jestli za Vámi někdo nestojí, nebo nesedí. Ve svém 2. autě, které mi vykradli 3x, jsem se toho pocitu nedokázala zbavit už nikdy.

Ten pocit mám i teď, protože jestli se může jen tak stát, že příjde někdo se zbraní, navíc "legálně", může střílet "u mne doma" a zabít, či zmrzačit někoho, kdo je mi blízký, je to mnohem horší pocit ztráty soukromí, než pocit, který můžete zažít kvůli vykradení auta nebo domu. Je to absolutní, absolutní ztráta soukromí.

Je to podobné, jako kdybych nechala ve svém autě, s pootevřeným okénkem, čekat psa, a po návratu zjistila, že ho někdo v mém autě zastřelil, protože čichal ven.

Do takového auta už bych nikdy v životě nemohla nasednout, je to odporný pocit, a netuším, jestli se ho někdy dokážu zbavit.