Bohužel jsem ho neznala moc dlouho, snad tři roky, a získala jsem ho úplně náhodou, jako výměnného nájemníka.

Když jsem ho viděla poprvé, připadal mi jako úplně obyčejný, malinko ošuntělý starší pán. Pro sepsání nové nájemní smlouvy mi pošoupl po stole naproti v hospodě lísteček se svým jménem, příjmením a datem narození, vypili jsme si kafe a pak si do schránky vzájemně naházeli podepsané nájemní smlouvy.

Pak jsme se občas potkali na chodbě, nebo před domem a prohodili spolu nějaké ty zdvořilostní fráze.

Možná až po roce jsem se odkudsi dozvěděla, kdo vlastně je pan profesor Horyna, ale tu přirozenou úctu k jeho bytosti to už nemohlo stejně nijak vylepšit.

Vloni v létě za mnou přišel se soukromou starostí, s prosbou, jestli bych mu nemohla pomoct zajistit někdě v okolí bydlení pro 90ti letou maminku po mrtvici, nakonec jsme ho sehnali přímo v domě v bytě ” tety Kateřiny”, která měla pravda starost, že tak stará paní jí jako nájemník dlouho nevydrží…, ani nevím, co teď bude s maminkou.

Naposledy jsem s ním mluvila minulý týden, povídali jsme si o mém důchodu a o tom, že od chvíle, co ho mám, se cítím subjektivně mnohem hůř, smál se a pak mě šel doprovodit k autu, pak jsme si zamávali a já odjela.

Pan profesor Horyna, vyjímečný muž, chytrý, laskavý, skoro jako z pohádky. Ne skoro, určitě musel být z nějaké pohádky!

Já vím, neznali jste ho, ale věřte mi, Vaše škoda!