Když to zřejmě ví….

Dnes v 10 dopoledne Adamovi uřízli pravou nohu a pak mu ji zas připojili.

Strašná operace, pro mne strašná představa, přestože vím, že noha není jen “nějaká” kost, která se přeřeže pilou.

Sice mi zakázal, abych tam dnes chodila, ale úplně náhodou jsem jela popoledni kolem, a tak sem se prostě stavila…

Ležel tam bez jediného pohybu, ani zavřeným víčkem nemrk, ” Bolí to strašně, úplně strašně!” a tak sem slíbila, že to řeknu naodchodu sestřičce, a pak sem potkala 3 doktory, kteří se šli s rentgenovými snímky podívat, jak to vypadá, když se “něco” nějméně o několik let zanedbá…

Sestřička říkala, že mu kape morfium do páteře i do krve a že mu už víc přidat nemůže, ale nakonec tam asi šla a přidala, protože už v půl 4 mi volal a zněl docela vesele, no prostě jako v rauši:o).

Ráno jedu k naší velmi praktické lékařce, aby si poslechla jak po chřipce bez asistence dýchám, a moc se mi tam nechce, nevím totiž co říct.

Má vůbec smysl říkat ” Prostě si to posrala?!”, když to určitě už ví?

Jenže, my jsme kamarádky, když to řeknu, možná už nebudeme, ale když to neřeknu, určitě už nebudeme.