” Protože ona musí zkusit prostě všechno!”

A tak jsem to zkusila. tedy létání vě větrném tunelu, a je to docela nářez :o)

Ve skleněném, možná spíš plastovém tubusu o průměru cca 4 metry a výšce cca 15 metrů, fičí zespod hurikán, možná orkán, rychlostí cca 190 km/h, další údaj je pak něco/na něco a znamená nejspíš přetížení, rozhodně je to takový fičák, že přechozí zaškolení, jak držet ruce, nohy, hlavu a prdel, je vám v tom vichru totálně k ničemu, protože jste rádi, že vůbec držíte pohromadě.

Po druhé, minutu a půl trvající sekvenci, mě začalo zoufale bolet levé rameno, a po té třetí už bylo jasné, že poslední minutu a půl vzdám, protože už nejsem schopna levou ruku udržet jinak, než v připažení, a to pouze v naprostém bezvětří.

Když jsem se následující den ráno, v sobotu, probudila, myslela jsem, že už se nikdy ani neposadím, natož abych se postavila, bolely mě naprosto všechny velké, malé, i nejmenší klouby v těle. Když jsem se probudila v neděli, měla jsem pocit, že ze mne začíná opadávat maso.

Rekonvalescence trvala ale pouze dva dny, dnes už jsem byla s Janou plavat v bazénu, a kdyby voda, prezentovaná teplotou 28 stupňů, nebyla studená tak, že z toho braly do nohou křeče, udělala bych těch bazénu úplně vpohodě víc než 25.

Kdybych měla oznámkovat seskok z letadla, z výšky 4000 metrů, známkou od 1-10, dala bych 10, zatímco poletování v tunelu bych dala známku 3-, takže zatímco seskok bych si zopakovala velmi ráda, do tunelu už určitě nepůjdu. Pokud pak jde o adrenalin, víc si ho užiju v silniční dopravě mezi Holešovičkami a Francouzskou:o).

Mimochodem, pokud byste se pro tuto atrakci rozhodli, věřte, že pro začátek jsou 3 minuty úplně postačující!

Fotografie jsou ilustrační, vlastní video ještě naštěstí nemám sestříhané:o)